Povídka...

5. prosince 2013 v 12:04 | Alyss |  Povídky
Povídka, tentokrát žádné FF, jen taková vlastní tvorba. Časem sem možná dám, zase nějakou...Al


Obvyklý den pana Podivného/ Podivný den pana Obvyklého




Každé ráno všedního dne je pro mě stejné a ničím nezajímavé. Budík v mém pronajatém obstarožním bytě zazvoní vždy s přesností na pár minut a displej mi oznámí čas něco po šesté. Pár minut si vždy ještě poležím a poslouchám skřehotání sousedčina papouška z vedlejšího bytu, není nad kvalitní tenké stěny. Nakonec se donutím zvednout, projdu kolem stolku s nedopitou dietní kolou a rozsypaným popcornem, abych podal ovladač, přitom pozdravím Ernieho mou zlatou rybku, a nezapomenu na lednici nalepit další lísteček s tím, že musím vyčistit akvárium. Potom už mi ranní vysílání předhazuje různé teleschopingi a já se snažím pokousat suché kukuřičné lupínky, jelikož mléko mi došlo už před pár dny. Nalepím na lednici další lísteček, připomínající nákup a odeberu se do koupelny. Dříve než odhrnu ze zrcadla ručník, přesvědčím se krátkým pohybem ruky po tváři o tom, jestli je to vůbec potřeba. Strniště už ale přecházelo ve vousy, a když nic jiného jako zarostlý mrzout jsem dopadnout nechtěl. Dodal jsem si odvahy a odhalil za ručníkem svůj odraz. I po těch deseti letech, kdy s tímhle žiji, je to pořád zvláštní pohled, dívat se jen do poloviny zdravé tváře a tu druhou část přehlížet jakoby tam nebyla. Pokaždé se dotknu spáleniny a pokaždé jí vnímám jako větší část sebe a vybavím si každičký okamžik nehody a požáru, ve kterém můj obličej ztratil na kráse. Po tomhle obvyklém rituálu už mi zbývá jen dokonat obvyklou ranní očistu a obléct na sebe svůj ošuntělý oblek.
Klíče zachrastili v zámku a mě čekalo jen sedm pater schodů do přízemí, abych mohl snášet nepřívětivé, opovržlivé, zkoumavé, zvědavé, zhnusené, nechápavé, lítostivé pohledy mnoha lidí venku v ulicích. Kulhavým krokem jsem se vydal k blízké autobusové zastávce a v duchu proklínal šrouby ve svém koleni. Na přívětivém zjevu mi to zrovna nepřidávalo, kulhající bez poloviny zdravé tváře, člověk jak má být. Zastávka byla jako obvykle prázdná, v téhle čtvrti tak brzo do práce nikdo nejezdil, proto když autobus přijel poloprázdný, nastoupil jsem zadními dveřmi a přečkal v tichosti půl hodinovou cestu do centra. Čekali na mne plné ulice spěchajících lidí, šílících aby nepřišli do práce později byť o minutu. Já sklopil pohled k zemi a rozešel se k vysoko podlažnímu domu na rohu dvou širokých ulic. Omítka se loupala na každém možném místě a okna v železných rámech drželi na místě jen silou vůle, jak se říká. Při vstupu už jsem se ani slečnu recepční nesnažil zdravit, jen jsem došel k výtahům, do kterého jsem společně s dalšíma dvěma úředníky nastoupil, pokusil jsem se o přátelský úsměv, když na mě jeden z nich dlouze hleděl pomocí odrazu v zrcadle a myslel si, že to nevidím, výsledkem bylo jeho zblednutí. Pak už jsem na sebe v zrcadle koukal jen já sám, celých dvanáct pater, než jsem se dostal do přelidněné místnosti plné býlích kójí. V každé z nich seděl u počítače stejně nepotřebný, nudný člověk jako jsem byl já sám, jen snad všichni nebyli takové nuly jako já. Nebo ano? A pokud ano, alespoň měli celý obličej. Došel jsem ke svému místu, kde vedle bílé krabice monitoru ležela cedulka s mým jménem: Wesley Lerman.
Přijde vám divné, že jsem cestou nikoho nepozdravil? U mě zcela běžné a normální. Pracuju v této účetní firmě již pět let a nebýt těch skvělých jmenovek, do dneška neznám nikoho ani příjmením. A přesně tak je to i opačně. Možná mě nezná ani můj šéf, protože často slyším, jak se sune chodbou, aby někomu dal po hlavě deskami a donutil ho k rychlejší práci. Nejspíš bych na jeho pozici byl stejný, taky bych si ledasco dokazoval, kdybych měl tu špetku bezvýznamné moci nad celou touhle místností. Ale aspoň bych něco měl. Takhle? Třicítka na krku, svobodný už napořád, ušlápnutá kancelářská krysa s platem tak akorát na nájem a čínské nudle k večeři. Ale nechtěl jsem to tak, i já měl před deseti lety svůj sen. Chtěl jsem stát na prknech divadla a zpívat v muzikálech, kdyby po mém výkonu celé divadlo stálo a tleskalo, ještě dlouho po mém odchodu, ale tenkrát jsem nezvládl své auto a srazil se s proti jedoucím kamionem. V tom jediném okamžiku, všechny sny zůstaly jen sny a můj život se proměnil v peklo. Trvalo mi celý měsíc, než jsem se odvážil, pohlédnou na sebe v zrcadle. Druhý pokus se uskutečnil o pár měsíců později, co jsem chodil pravidelně k psychiatrovi, abych se srovnal se svým novým zevnějškem. To se ale nikdy nestalo, i teď občas děsím sám sebe. Povzdechl jsem si nad dopolední kávou z automatu, kterou jsem si ve víru těchto myšlenek stačil donést a pustil jsem se do stereotypního zadávání čísel do počítačového programu. Tak proběhla téměř celá pracovní doba, vyjma okamžiků kdy jsem brouzdal po internetu, našel jsem dokonce i premiéru muzikálu, ale už mě nudilo chodit samotného, proto jsem si lístek nekoupil a raději se opět pustil do práce. Obědovou přestávku jsem vynechal, stejně jsem neměl hlad. Odpoledne mi uteklo v ještě pomalejším tempu nežli ráno. Bylo to možná i tím pochmurným počasím venku, temná mračna sebou jistě nesla pořádnou spršku, pravděpodobně i bouřku.
Teď když jsem v pořádném lijáku bez deštníku kulhavým poklusem mířil k zastávce, dával jsem za pravdu svým slovům. A jak jinak, než že zrovna teď bude mít autobus nejméně pětiminutové zpoždění. Promoklí až na kost jsem se svalil na první volné místo, nehledě na to, že bylo uprostřed a okamžitě jsem si vysloužil několik zmatených pohledů. Nedbaje na ně, jsem sundal promočené sako a jako vždy sledoval železobetonovou přírodu tam venku. Brzdy zasyčeli a dveře se otevřeli, chvíli byl slyšet zvuk dopravy a potom už jsme zase jeli kupředu.
"Ehm, pane. Mohl byste?" Ani jsem si neuvědomil, že jsem sako položil na sedadlo vedle, teď když se ozval jemný ženský hlas, začal jsem zmatkovat. Jen se na mě usmála a posadila se vedle. Držel jsem sako přitisknuté na hrudi znovu se dívajíc ven z okýnka, když tu se ozvala znovu.
"Pamatujete si na mne? Viděli jsme se jednou na autogramiádě v tom knihkupectví. Tam pracuji." Opět jsem se na ní otočil, ale jen natolik, aby viděla jen zdravou část tváře. Opravdu tam pracovala. Často jsem u ní platíval.
"Jistě, už vím. Myslím, že jsem tak nešikovně zrovna shodil ty knihy a vy jste je musela znovu rovnat."
Přikývla mi na souhlas. Takhle jsme si povídali dlouhých nebo krátkých dvacet minut, než přišla předposlední stanice a ona musela vystoupit. Zamávala mi ve dveřích a do mě jakoby uhodil blesk. Strčil jsem hlavu mezi dveře a dříve než se zavřeli, jsem vykřičel prosbu, jestli se mnou nepůjde do divadla. Prý moc ráda. Ještě dlouho poté jsem měl nalepený nos na zamlženém skle a díval se za ní.

"Ale já neznám vaše jméno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smithd920 Smithd920 | E-mail | Web | 10. dubna 2016 v 9:49 | Reagovat

Very energetic blog, I enjoyed that a lot. Perhaps there is a part 2? fdkdgaedffcbffdb

2 Smithb97 Smithb97 | E-mail | Web | 11. dubna 2016 v 16:00 | Reagovat

Wow, marvelous blog structure! How long have you been running a blog deeekcaegkekkdcf

3 Smithb802 Smithb802 | E-mail | Web | 24. května 2016 v 13:21 | Reagovat

Hahahahahahaha, this politics related YouTube video is actually so comic, I liked it. Thanks in support of sharing this. bfcbaecddfabfbdc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama