Volba

1. dubna 2013 v 16:10 | Alyss Adler
Po dlouhé době vás opět zdravím xD
Na blog není v poslední době ani pomyšlení, ale v posledních pár dnech jsem měla nějakou psací náladu. Rozhodla jsem se skoro do písmene přepsat povídku s názvem Jedna noc... Ani nevím proč jsem se tak rozhodla. Budu pokračovat časem v psaní, zatím to tak nějak rozhodím na dvě části, ale chtěla bych toho napsat o trochu víc, než zatím mám. No, budu se snažit!
Co dál bych tak...

Jedna noc....


"Včera v podvečer, po projevu k stávající situaci ve společnosti, byl zabit prezident" z televize hovořil zastřený hlas černovlasé hlasatelky, a opakoval tuhle zprávu od minulého večera. Na všech stanicích se řešilo jedno téma. Chladná, přesně naplánovaná vražda, a kde byla ona osoba, která usmrtila hlavu státu. Kde byla ona dívka? Dalo se jí říkat dívka, či holka, tak mladá byla osoba, která hodila nožem, který našel cíl v srdci nenáviděného politika. Netajila se svou identitou, nesnažila se skrýt tvář. Do kamer, které natáčely výstup pro celý Sever a Jih, po tomhle činu zamávala, a než si početné skupiny ochranky uvědomily, co se stalo, zmizla vražedkyně v šedých ulicích Města. Večerní zprávy poté uvedly přesný popis, jméno a fotografii, aby byl každý občan informován o nejhledanější osobě v zemi.
Jako další téma byly uváděny rozhovory s psychology a politiky. Doktoři řešili její údajnou šílenost a politici ujišťovali všechny kolem, že dívka jistě nebyla zbraní skrytých odbojů. Ukázal se i záběr na rodinu a blízké přátelé, ti byli vyslýcháni, ale všem divákům bylo jasné, že už je nikdy neuvidí.

Právě před chvilkou jel první z výslechů. Místo reklam se pak dokola objevovala tabulka s uvedeným jménem a obrázkem. V tu samou chvíli zabalila paní Samuelsová poslední svačinu, a obrátila se k dcerám, "Ze školy rovnou domů. Ještě může být někde tady. Ulice se taky hemží vojáky a policajty, a já bych nerada řešila nějaký problém", položila před každou z nich krabičku. Ozvala se starší z dívek, Nathali. "Ano mami. Říkala si to už včera, ale neboj se, táta tam v ulicích někde je, číhá na ni, a dopadne ji. Dříve než ona nás." Ujistila svou strachující se matku, s tím, že už půjde do školy.
Její mladší sestra, Rachel, dojídala pomalu snídani a se strnulým pohledem si četla údaje na obrazovce. Měla stále ten nevěřícný výraz. Chodila jak tělo bez duše, od chvíle kdy se poprvé objevilo jméno a popis ony dívky. Myslela si, že to ráno skončí a ona se nebude muset dívat na fotku zbědované, na kost vychrtlé plavovlásky. Do tváře dívky, která splnila přání mnoha lidí a tím si podepsala ortel vlastní smrti. Zhnuseně odsunula misku cereálii, když na obrazovce zasvítila další z varovných upozornění před náctiletou dívkou. Bez jediného slova potom odkráčela, a zanechala matku při dalších ranních zprávách.

Na proti zašlému, deštěm nasáklého paneláku, se v sutinách zbořeného obchodu krčila Emily. Zabalena v šedém potrhaném plášti čekala, skrytá před lijákem a hlídkami. Vyčkávala na vhodnou chvíli a osobu. Seděla skrčená ve výklenku s plakáty hlásajícími slevu. Už několik hodin se neodvážila ani pohnout, zvláště poté, co kolem projelo několik obrněných hlídek. Počasí jí nepomáhalo. Déšť ustával jen pomalu, místo šedých mračen se do ulic kradla mlha, a teplota stále klesala. Přikrádal se podvečer a sním i tma. V okolních panelácích sem tam v okně zablikalo první světlo. Dařilo se jí tak sice lépe skrýt, ale zároveň čím dál hůř viděla na protější chodník. Za celý dlouhý den tady kromě pár hlídek, prošlo jen pár dělníků nebo mužů v oblecích a s koženými brašnami. Lidé se totiž do této předměstské části dostávali jen těžko, zrovna když Emily přemýšlela nad tím, jak často sem asi zavítá jeden z oprýskaného autobusu, v dálce zaslechla skřípot brzd a následně zamručeni motoru. To byl ten jeden z mála vozů. Ale byl to ten, na který čekala?
Chvíli ještě vyčkávala ve svém úkrytu, než se odvážila do mdlých světel skomírajících lamp. Při narovnání zasténala, a nohy jí vypověděli službu. Opřená o jeden drolící kámen, se pokusila o další kroky. Přešla ulici, jak nejrychleji mohla, a ve stínech se propletla k domu, kde na zrezivělé tabulce stálo číslo popisné 45. Omítka kolem opadávala stejně jako u okolních domů, ale přesto jí to číslo čímsi uklidnilo. Možná to byla vzpomínka na to, jak co pár dní opakovala tah perem přesně v tomhle tvaru. Tolik dopisu, řádku a slov poslala na tuto adresu, a tolikrát ji bylo z tohoto domu odpovězeno. Její myšlenky a zahloubaný pohled na číslo popisné přerušily nedaleké kroky. Uvědomila si, jak pošetilé může být, stát na osvětlené ulici i když v mlze, proto se kulhavě rozkolébala k domu pětačtyřicet. Ukryla se do stínů vchodu. Opřela se do rohu, vedle vymlácených zvonků, a strachem zostřený zrak upřela na chodník. Velmi riskovala. Mohl to být úplně někdo jiný, nebo mohl někdo nečekaně odejít z domu.V obou možnostech by byla spatřena a odhalena. Štěstí jí však přálo alespoň v tomto.
Rachel kráčela, jako vždy, zabraná do hudby, a při tom se snažila vyhýbat kalužím a odpadkům na chodníku. Její rty opakovali nějakou melodii a zdála se myšlenkami mimo. Zastavila se pod schody, aby našla klíče. Pote udělala taneční kreací a vyskákala nahoru, schod po schodu. Zatřepala svazkem, aby našla ten správný klíč. Emily si doposud nevšimla, zásadní příčinou toho byla jistě pozornost věnovaná klíčům a hudbě, ale svůj podíl na tom měl i šedý plášť splývající s barvou domu. Když dívka našla správný klíč, nachystaná otevřít dveře, Emily vykoukal ze svého stínu. Chudák Rachel úlekem upustila klíče, a z hrůzou vyjekla.Ruka Emily se jí však rychle přitiskla na ústa a tak jí znemožnila křik. Tak si chvíli hleděli do očí, jedny vyděšené z momentálního stavu a druhé vyděšené z celého života. Emily pomalu oddalovala ruku od úst, připravena opět přerušit křik. Rachel se však místo křiku rychle rozhlédla a zašeptala její jméno. Dívka v plášti přikývla. Neříkala však nic a stále byla připravena utéct, nebo jinak zasáhnout, kdyby Rachle vzbudila poplach. Ta však nic takového neudělala, ona vlastně popadla Emily za ramena, rychle jí zatlačila zpátky do stínů vchodu, tak aby alespoň trochu unikly světlům ulice."Co tady chceš? Musíš zmizet! Hned! Prosím jdi pryč, přivedeš nás do maléru, prosím musíš hned utéct! Schovat se a…" Emily jí začala tišit slovy, ale i gesty.
"No tak, Rachel. Prosím poslouchej mě! Vysvětlím ti to, jen mě poslouchej!" Zvýšila trochu hlas, když jí chtěla opět přerušit, "Jde jen o…jde o…" Přerývavě se nadechla, stiskla si rychle pravé rameno. Na dlani ucítila horkou krev, která se jí při všem tom pohybu opět rozproudila. Znovu se nadechla ke slovům, ale místo toho se jí najednou podvrkly nohy a ona sjela po stěně na studenou dlažbu. Ostražitost a shon, který jí bral síly posledních čtyřiadvacet hodin si teď vybral daň. Otupělost, únava a hlavně bolest v pravém rameni, zaútočila plnou vahou na celé její tělo. Znovu cítila jak jí po ruce kane horká krev a mísí se s krví zaschlou, obvaz z kusu látky prosakoval. Při jemném pohybu ruky, při každičké snaze získat nad sebou kontrolu, její tělo odmítlo.Nemohla se zapřít, aby se postavila na nohy, nemohla se vlastně skoro vůbec pohnout. Z úst se jí dralo zasténání, do toho její jméno naléhavě opakovala Rachel, jejíž tvář se jí rozmazaně míhala před obličejem. Nedokázala však odpověď, dokázala vyslovit jednu malou tichou prosbu. "Jedna noc. Jedna noc, a nikdy mě už nespatříš"


Alyss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama