Březen 2013

Ac/Dc

9. března 2013 v 12:29 | Alyss Adler |  Ostatní
Dnes vám představím tuhle hard rockovou skupinu, která mě dovedla k celému rocku, a jiným kapelám. První písnička, do které jsem se zamilovala je nejspíše nejznámější Highway to Hell. Nevím už jak, nejspíše v nějakém filmu, jsem jí slyšela a bylo mi jasné, že jí musím slyšet zase. Stačila jedna písnička, a před dvěma lety se dostavil obdiv k této suprové kapele a jejím písničkám, Díky, že jste mě dovedli k rocku!
Tak tedy začnu něco o ní a historii.
Kapela vznikla v roce 1973, pod názvem Ac/Dc, jelikož to bylo opravdu velké napětí rock ´n rollu ;) Kořeny má počátek kapely v Australii, kde vlastně také začala svou karieru. Ale když se vrátíme na úplný počátek, dostaneme se k rodině Anguse a Malcolma Youngových, tedy hlavnímu jádru kapely. Mimochodem Angusova kytara je považována za jeden z nejlepších rockových doprovodů všech dob. Rodina Scotů se v roce 1963 stěhuje do Sydney, a hudba se stala jejich životem, a hráli ve své první kapele Easybeats, a pak bratři společně zakládají nám známou skupinu.
Za největší úspěch Ac/Dc by se dal počítat prodej téměř 71.000.000 alb jen v USA, tím se tato kapela dostala do žebříčku pěti nejprodávanějších kapel v historii.
Teď se přesuneme k členům kapely, a začneme od těch nejdůležitějších…

Stříbrné lemování....

8. března 2013 v 12:52 | Alyss Adler |  Téma Týdne
Stříbrné lemování, boj proti depresi a pesimismu....

Deprese je tématem tohoto týdne, a já jsem se tento článek rozhodla napsat v inspiraci filmu a knihy, které ovládli mých posledních pět dní.
Silver Linings Playbook aneb Terapie láskou, tak se jmenují kniha a film. Hlavní hrdina, Pat, se vrací domů z léčebny, a on sám se v průběhu knihy mnohokrát zmiňuje o depresích. On se snaží napravit, zlepšit se jako člověk, změnit se od základů, učí se být laskaví, a to kvůli tomu, že si stále myslí, on v to doufá, že se znovu shledá se svou manželkou a bude s ní žít dál. Ta ho ovšem nepostrádá, má novou rodinu, a to kvůli ní byl Pat zavřený čtyři roky v léčebně, a teď se na něj dívá většina lidí jako na cvoka. Až na Tiffany, ženu, která přišla o svého manžela a snaží se též začít znovu.
A proč zrovna tohle píši, a povídám? Jak už jsem říkala, v obou titulech se často objevuje slovo deprese. U Pata, se třeba depka, projevuje náhlými přívaly vzteku, nebo když neví jak dál sám sobě říká, že má depku, a tak si jde zacvičit nebo zaběhat, aby na všechno zapomněl, a ono to vážně pomáhá. Prost když děláte něco, čím musíte zaměstnat tělo i mysl, aby nemyslela na to špatné, na to z čeho máte deprese, na to co vás žere. Dále s ní Pat bojuje optimismem, který se naučil v léčebně, ale hlavně svou vírou "ve stříbrné lemování". A co to má být? Pat miluje pozorování mraků, a to je jeho stříbrné lemování vychází právě z toho. Věří, že každá věc, každý čin má svůj světlí okraj, je na ní něco dobrého a má světlou stránku. Stříbrné lemování, optimismus. Já myslím, že proti depresím by tohle mohlo pomoci, kdyby člověk věřil v to, že každá věc má na sobě něco dobrého. Samozřejmě jsou i horší řešení proti depresi, někdy i krajní, které se mi vůbec nelíbí, ale o tom dnes nechci mluvit. Pat také říká, "Když neztratíte optimismus, věřím, že s toho vyjde něco dobrého"
Třeba taková Tiffany, si depresi též vyřešila po svém. Ve filmu se to dozvídáte opravdu v bezvadném podání, kdy to jen tak oznámí v restauraci při čaji a cereáliích. Pat si myslí, že naváže normální téma, zeptá se, "Jak je v práci?" Tiff, odpoví, že jí právě vyhodili, a proč? Jen tak konverzačně řekne, že se vyspala se všemi svými kolegy. Překvapený výraz Pata a jeho otázka, "Se všemi?" Ona mu na to řekne, že když Tommy umřel, měla depku!
Takže také řešení deprese xD Jí se tedy moc nevyplatilo.

Pak začala proti tomuhle stavu bojovat jinak… Tancem proti depresi… tak se jmenovala soutěž kam se zapsala, a nakonec výměnou za dopisy pro Nikky, do toho šel i Pat. Ovšem ty dopisy psala Tiffany, ale to se dozví až později. Zatím tancují jak ve filmu, tak v knize, a oba pilně zkoušejí a vylepšují své představení. Když zkouší, tak se celým kinem rozlije naprosto dokonalá hudba. Sice jiná, ne, na kterou tančí v knize, ale je taky krásná.
Ovšem tu v knize má Tiffany, vybrala opravdu krásně, a když sledujete ten text, a víte jak moc je do Pata zamilovaná, a on přesto pořád mele o Nikky, tak si u toho pobrečíte.
Abych pravdu řekla, ta Patova naděje, je už spíše posedlostí, v té knize se mi to vůbec nelíbí, protože to až moc přehání. A nejvíc, mě na knize naštve skutečnost, že když mu Tiffany, řekne o tom, že dopisy psala, a k tomu dodá, že ho miluje. On se jako sobec otočí a uteče pryč. Pro něj to muselo být asi hrozné, ale těmi dopisy mu vlastně sdělila, že jeho bývalá žena má nový život, a že už ho nikdy nenavštíví. Řekne mu to, co před ním všichni tak tutlaly, aby se nerozčílil. Udělá to, uznávám radikálně, ale je to možná dobře, a taky se musíme vžít do toho, že ona ho chtěla, víc než jen jako přítele.

To tedy moc o depresi není, jak to čtu, ale mě záleželo na tom, abych se podělila o "stříbrné lemování", a o to jak se mi líbí co tím myslí, a také to, že se snaží vážně sledovat všechny věci s optimismem. I když jak mu v knize stále všichni připomínají, život není jako film, a nekončí vždy šťastně, není to zkrátka procházka růžovou zahradou.
V tom mají určitě pravdu, ale na tom, že chce žít, s kapkou optimismu není nic špatného.

A tady ukázka na film...


"Určite doporučuji vidět film, a číst knihu!"
Alyss Adler

Joan Jett

3. března 2013 v 10:52 | Alyss Adler |  Ostatní
Joan Jett

Joan Jett, vlastním jménem Joan Marie Larkin
22. 9. 1958


Původem z Pensylvánie. Kytaru vzala do ruky poprvé ve třinásti letech. V roce 1975 zakládá skupinu The Runaways, která je první zcela dívčí kapelou.Oblibu získává kapela hlavně v Evropě a Asii.
The Runaways se ale v roce 1979 rozpadá, a Joan v New Yorku (1980) zakládá doprovodnou kapelu The Blackhearts. Kapela vznikla na tákladě inzerátu, která Jett podala.
Novou kapelou se chtěla dostat na sólovou dráhu, aby vypadla z podvědomí jako "ta z Runaways", to se jí neočekávaným prodejem jejího alba povedlo. Její písničky se těšili velké oblibě, a hardrockový styl byl někdy přirovnáván k AC/DC.
Hlavní úspěch se dostavuje o dva roky později, kdy píseň I love Rock´N Roll dosahuje vrcholu americké hitparády. Za pár let přichází její sóloví hit I hate Mysem For Loving You.
První píseň co Joan napsala You drive me Wild.
V dnešní době začíná opět získávat oblibu. Její písničkyse často dostávají jako soundtracky do filmů a seriálů.
Joan je velkým sportovním fanouškem, a jednou zpívala na stadionu hymnu.
Jejím velkým idolem je Suzi Quatro, baskytarystka, přebrala si od ní třeba i účes astyl.
Tato zpěvačka, kytaristka a skladatela je často označována jako Královna Rock ´n Rollu.

A proč zrovna ona? Protože je svá! Její texty jsou naprosto úžasné, napsané tak jak to vidí, jak to je...realisticky! Nebojí se tam cokoliv říct, a hraje si s pocity, které mnohé lidi cití. A to jak hraje na kytaru! Nejde jí neobdivovat. Je to opravdu nejlepší rocková zpěvačka, a tečka. xD

"Queen of Rock ´n Roll"


"My guitar is not a thing. It is an extension of myself. It is who I am." Joan Jett

K mým nejoblíbenějším písničkám patří, jasně že i ty nahoře, ale třeba i Misunderstood, která má vážně úžasný text.... a samozřejmě i jedna z jejích nejznámějších Bad Reputation.

Rock...

2. března 2013 v 14:54 | Alyss Adler |  Ostatní
Rock


Hudba, a proč zrovna taková? Často dostávám otázky, proč poslouchám "vykopávky" z minulého století, od nějakých starých neznámých kapel a chlápků na pokraji smrti?
Nebaví mě na tu otázku odpovídat.Protože odpověď, je moc složitá, a oni si jínevyslechnou.
Já, sem se v tomhle stylu prostě našla. Rock má smysl, rock má život. Je to hudba, která vypráví příběhy, tak jak jsou, objektivně, tvrdě a nelítostně podává skutečnost. Texty těchto starých písniček skrývají za úžasnými hlasy zpěváků více, než si kdo dokáže připustit. A když k tomu přidáte dokonalé kytary, úžasné sóla, bubny, baskytary. Všechno skvěle napsané…. Ano, je to moc co povídám, že?
Proto raději poslouchám starou, dnes moc nectěnou, hudbu, nežli nové songy o třech slovech, a technicky doplněnou nějakými pazvuky.
Pokaždé si při této otázce vzpomenu, jak byl rock dříve odsuzován, a lidé ho nechápali. Pak byla ta éra, jak to poslouchal každý, každý chtěl být tvrdý rocker, s dlouhými vlasy a umět hrát na kytaru. No, a najednou se vrátili časy, kdy rock moc lidí nechápe, a je často odsuzován. Je proto, že jsou zpěváci staří? Že ty písničky poslouchali naši rodičové, na svých "party hard"? Proto zřejmě taky, ale hlavně proto, že moc lidí si nedokáže stát za svým stylem a raději poslouchá nové hrané písničky, aby zapadl. I z tohohle hlediska jsem ráda, že se mi zalíbil rock, a můžu být v něčem jiná než kolektiv. Divné? Ano, jsem divná. Jsem podivín, který si však stojí za svým.
V sobotní, rozjímání jsem se tedy dokopala k tomu, abych napsala tento názor, a další články, které sem přidám v průběhu dnů. Budou to články, kde bych vám moc ráda představila pár/většinu svých vzorů a představitelů své hudby.
Tím bych to prozatím raději ukočila… Než se někoho dotknu xD

To jen tak pro ukázku...A taky jako vyjádření, co si myslím o těch, kdo mě teď považují za kdoví co xD

Alyss

Vracím se k tobě Jane!

2. března 2013 v 10:49 | Alyss Adler |  Ostatní
Návrat...

Vracím se k Janeovi, neboli k sledování Mentalisty. Už to bude skoro rok, kdy jsem za dva týdny své nemoci skoukla dvě řady, a pár epizod té třetí. A potom co středa v týdnu to netrpělivé očekávání dalšího dílu. Až to skončilo. Bohužel ne podle mých představ. Prostě se mi zakončení třetí řady vůbec nelíbilo, a už mě deptalo, že Jane a Lisbonová se tváří, jakoby ten druhý nebyl. Ale i přes tento krutý fakt, jsem přece jenom stahovala pár dílů čtvrté řady a netrpělivě je prohlížela, abych zjistila kdo je Rudý John a jestli bude Patrick a jeho šéfová, více než přáteli. Nezjistila jsem ani jedno. Začala se ovšem natáčet pátá řada, na tu už jsem ovšem kašlala, a na Mentalistu jsem v posledních měsících neměla ani pomyšlení.
Až do dneška. Ráno, na sobotu extra brzo, mě probudil mobil, že mám u něčeho komentář na fb. To víte, že se mi nechtělo nic řešit, ale spát se mi už nechtělo, tedy spíše sem už nemohla usnout, proto jsem se rozhodla, že si pustím film. Žádný mě dnes ráno nenadchnul, nic mě neoslovilo a na nic jsem neměla chuť. Potom jsem uviděla složku "Mentalista", a řekla sem si "Proč ne?", po dlouhé době jsem si zase pustila jeden díl. Opět mě to chytlo, a na netu jsem se vrátila k jedné zajímavé stránce, kde je o Mentalistovi snad vše, stránka je vážně úžasná. No, a už to šlo s kopce, začala jsem si stahovat nějaké epizody páte řady, a pomalu odpočítávat hodiny do dalšího dílu, který vypadá opravdu skvělě!
Nejvíc mě ale dneska oslovil čtrnáctý díl, s názcem "Red in Tooth and Claw", kde se nešetří černým humorem, jak už ho Jane umí. Ale jde taky o případ vraždy více než podivný a zajímavý. Mám prozrazovat více? Že jde o případ v přírodovědném muzeua univerzitě? Nebo, že Jane koupí všem hračky, v podobě dinosaura? Nebo, že se Lisbonová dává na poker? Ne, nic nebudu říkat! Podívejte se, určitě doporučuji.
A tím se zatím loučím, a jdu sledovat další díly....

"Red in Tooth and Claw"


Alyss

Zamyšlení nad otázkou...

1. března 2013 v 21:59 | Alyss Adler |  Téma Týdne
Zamyšlení....
A nad čímže to vlastně?
Nad touto otázkou.
…"Nemáš tušení, proč je havran jako psací stůl?"…

Tahle otázka mi vrtá v hlavě asi dva týdny, nevím proč tak najednou. Alenku přece jen znám nějaký ten pátek, ale nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, až jednou. V chemii jsem se poněkud nudila, a do hrobového ticha jsem se zeptala učitelky, jestli neví, proč je havran jako psací stůl? To víte, že na mě koukala poněkud překvapeně, a řekla, ať jí to zopakuju. Tak jsem učinila. Raději řekla, že to opravdu neví, a dál nic nekomentovala. Věděla proč. Dostala by se do debaty o tom, jestli se místo nafty dá používat čokoláda. Ona se vlastně zapojila, řekla, že je to škoda čokolády, a proč nejezdit na mlíko?
Ano, ano! Učitelka chemie s vámi debatuje o mléku a čokoládě. Ale o naší učitelce se můžeme pobavit jindy.
Teď jsem u toho, proč nad touhle otázkou tak přemýšlím, a mé hloubání nemá stále konce.
Včera jsem jí otázku zopakovala, a ona se tázala na mé duševní zdraví, sice tiše ale já jí slyšela! A proto se mám v plánu ptát znovu a znovu…. No, ale jdeme dál. Místo, duševně nakřápnuté, paní profesorky mi odpověděl kamarád. "Přece proto, že havran je černej a deska stolu taky ne?" Podle mě ne! Určitě ne. To není správně bláznivě úžasné. Bude to něco, co ani Kloboučník neví, něco úžasnoucného!
Když se tedy nad tím zamyslíte. Co, by mohl mýt havran a stůl společného? Totiž psací stůl. Na něm by mohly být brka na psaní, ale zřejmě ne z havrana. Ale on myslí stůl, jako takový, tudíž mě nenapadá žádná společná věc, vazba, podoba. Nic. Možná vážně jen ta barva. Nepěkná nudná skutečnost.
Havran a stůl k sobě prostě nejdou, a nazdar! Jak by řekli Tydlíci.
Ovšem já se touhle nudnou skutečností nenechám odehnat ze své cesty k cíli zjištění pravé a skutečné podstaty stolu a havrana.
Chci na to přijít i přes to, že i sám spisovatel přiznal, že hádanku vytvořil, aniž by znal odpověď. Přesto nějaká určitě je, nemyslíte? Já myslím, že bude!
Proto jsem to také dala do TT, jelikož odpověď oplívá nekonečno času.

"Why a raven is like a writing desk?"


Alyss