Na obou stranách

16. ledna 2013 v 17:51 | Alyss Adler |  Povídky
PO dlouhé době zase nějaká povídka. Tentokrát z mými postavami, nebudu je nikomu krást ani si je předělávat! Je to ovšem úkol do slohu, měl být na pár řádků, a proto sem ho musela v tom nejlepší zakončit :( A taky jsem byla nucena psát české jména, ale co už xD Ale říkala jsem si, že bych ho někdy mohla dopsat. Časem... je nutno říci, že tento úkol je velmi ovlivněn Bídníky, jak ze strany námětu, tak i proto, že za pomoci pisniček vznikl.

One day more! Tak hlavně tahle mi k tomu pomohla....
! ONE DAY MORE TO REVOLUTION!

Na obou stranách
"Takhle to dál nejde!", prohlásil Tom, stojíc na lavici. Kolem něj se pomalu shromažďovalo více a více zvědavých uší. Chlapec s rozcuchanými černými vlasy začal krátkými kroky přecházet sem a tam po prohýbající se dřevěné desce.
"Nevyslechli naše slova a odmítli nám pomoct. Tak si pomůžeme sami!" Svou řeč zakončil dupnutím a v jeho mladickou tvář zalila vlna bojovnosti a odhodlanosti.
Ve třídě však panovalo ticho. Přerušil ho až Tomův bratr Jim, "to je všechno moc pěkný, brácho, ale jak to chceš provést?", značná dávka pobavení byla v jeho hlase znát. On si vždy myslel, že je jeho bratr trochu naivka, ale byla pravda, že dělat se něco muselo.Tomova hlava poklesla v narůstajícím zklamaní.
"Tak daleko jsem ještě nepřemýšlel", seskočil z lavice, a začal se davem prodírat ke svému místu. Cestou zachytil vřelý, usměvavý pohled Betty. Došlo mu, že když se teď posadí a nechá vše utichnout, bude jen pro smích.Zastavil se.
"Nevím sice jak, ale jsem si jist, že každý z vás, jak tu teď stojíte, chce dosáhnout stejného cíle. Proto vím, že se musíme postavit Násobkově tyranii, ať to stojí cokoliv. Musíme mu dokázat, že i když jsme jen děti a ani nejsme jeho otroci! Nejsme povinni…", do řeči mu skočil malý chlapec s krysím obličejem
"Zavři zobák Tomane, Násobek jde!"

Jen co to, ten drzoun malá dořekl, dveře se zabouchly a ke katedře se šinul shrbený, vyschlý profesor. Na nose silné brýle a v ruce penál, složku s papíry.
"Byl jste po zvonění na chodbě Roberte" Píši Vám poznámku." Zakrákal svým nakřáplým hlasem.
"Betty, rozdáte papíry. Menši opakování" zamnul svýma kostnatýma rukama a vycenil své zkažené zuby. Chudák Betty od něj roztřesenými ručkami převzala stoh listů a se zkroušeným výrazem je začala rozdávat. Celá třída najednou poklesla na mysli. Jen Tom si živě představoval, jak by se mu pomstil. A nebo jak provedou jejich velký cíl. On bude stát v čele povstalců a rebelů.
Z tohoto krásného snu ho vytrhla svým popotáhnutím Betty. Když si od ní bral papír, na chvíli pohlédl do její rudnoucí tváře, a pokusil se o úsměv.
"Zadání napíši na tabuli, všechny věci z lavice a jak vás uvidím opisovat jdeme okamžitě do ředitelny! Nějaké dotazy?", zabrousil pohledem po třídě. Ruku zvedl Tomův bratr Jim, "Nemohli bychom to psát zítra, pane profesore? Nejspíš jste nám o té písemce zapomněl říct.", nadhodil s kajícným výrazem, v prstech otáčeje pero.
"No tak, Jime, stále a znovu ty řeči zkoušíte, a oni stále nefungují. Pár příkladů ještě nikdy nikoho nezabilo." Sám sobě se zasmál, brýle si posunul více ke kořenu nosu, a natahoval se po křídě.
Tom, jakoby ale přímo vyhledával takové chvíle nebo momenty ,kdy se mohl s učitelem utkat ve slovní při, vyslechnout si jeho argumenty proti těm svým. Zkřížit sním zbraně v podobě jeho nabroušeného jazyka a profesorova neutuchajícím sarkasmu.
"Jestli nezabilo, tak určitě jednou zabije," poznamenal jak nejhrdinněji dovedl. Jako ve zpomaleném záběru poté viděl, jak pokládá křídu zpět k tabuli, otáčí se a kráčí k němu. Thomas viditelně i slyšitelně polkl.
"Vstaňte, Tome, vaše další slova si jistě rád vyslechne i pan ředitel!", zaskřípal Násobek, a za tlustými skly se zaleskly jeho vzdálené oči. Aby jste pochopili, Tom neměl první problém a pan ředitel Ukrutný nebyl žádný páprda, co by se nechal ukecat. Ba naopak.
Tom však uposlechl a povstal: "Nikam nepůjdu. Jestli mám něco na srdci, tak bych to rád řekl před všemi" A vy jistě také.
Závan nečištěného chrupu zavanul z větší blízky. "Nehrajte si se mnou, Tome! Vím o co vám jde. Ale mě odsud nedostanete", dech se zase oddálil.
"Já si s vámi nehraji, Vincente! To vy si tu na něco hrajete, ale jste jen profesor. Tak si to uvědomte a přestaňte se chovat jako podlá sketa!" Najednou, samo od sebe, jako by se v něm něco pohnulo a on potřeboval vykřičet celý svůj názor, celý svůj odpor.
Tvář učitele se podobala chameleónovi, tedy jemu to tak přišlo, tak rychle měnil Násobek barvy. Tom začal uvažovat, že každá z barev má u učitele určité duševní stadium, jelikož napřed vzteky bělala, pak zase rudl. Zlobou zezelenal, pak jeho tváře pokryl ruměnec a nakonec se kolo barev zastavilo na klasické žlutobílé. Vždy mu jeho tvář připomínala seschlý pergamen či snad rozteklou svíci.
Pak se jeho dlouhé prsty obtočili chlapci zezadu kolem krku. A děti sledovali, jak profesor vleče svou kořist k ředitelně.

S poměrně zarudlou tváří vrazil udýchaný Tom do třídy, "Násobek s Ukrutným jsou mi v patách! Rychle, nesmí na nás přijít!", vydechl jen co popadl trochu dech. Ovšem místo jeho očekávaného zákroku, všichni dál seděli, "Co sedíte! Musíme je zastavit, Jdou na nás." Až ze zoufalým výrazem se otáčel po dveřích.
Dál se nic nedělo. Jen pár jedinců začalo oči klopit k zemi a nervózně si odkašlávat, "Víš Tome, oni jdou po Tobě. Nám to za problém nestojí", vyjádřil tuhle chvíli slovy Mazánek, takový ten profesorský vlezlík, kterého má snad každá třída. "Takže by si asi měl jít a odevzdat se do jejich spravedlivých rukou. Já přeci nebudu mít kvůli Tobě poznámku!", promnul si Mazánek sádelnatou tvářičku a židle pod ním zavrzala. Pár hlav opět přikývlo. Takže prohrál, tohle nečekal. Někde hluboko v sobě stále doufal, že by mohli pomoct. To už však kráčel ke dveřím, a z dálky slyšel dunící kroky ředitele.
"Tome, počkej." Vypískla Betty. Přeci jen nechtěla, aby se mu něco stalo.
"To jste všichni vážně tak sobečtí? Tak odporně slušní a rozumní? Vážně nechápete, že se snaží zachránit život nás všech? Nedělá to jen kvůli sobě! Tak laskavě zvedněte ty
zadky, a pomozte nám! Protože Thomas by vám také pomohl", její pištiví hlásek náhle zmizel a s rázností s jakou řvala tyto slova, musela překvapit i jí samotnou.

U dveří byli naskládané lavice a židle,mezery byly vyplněny aktovkami a polštáři. Obrané linie byly postaveny do tří řad, křída a houby byli nachystány jako provizorní munice. A v nejhorším případě se dali použít pantoflíčky, všichni souhlasili, že je pro dobro věci obětují. Ve středu tábora pak bylo shromážděno jídlo, a jak poznamenala Voborová, "Když se toho nedotkne Mazánek, máme jídlo na pár dní. I když budeme hladovět", na druhou stranu neměli problémy s vodou. Při pití si však člověk nemohl dovolit myslet na to, že voda má nevábně nahnědlou barvu.
V rohu třídy pak bylo strategicky umístěno velitelství. To proto, aby náhodný špeh,jenž by pronikl přes jejich propracovanou obranu, nezaslechl ani slůvko. Ani zašeptání o jejich plánech. Každý získal své místo, svou hodnost a každý jí se ctí plnil.

"Pane, nepřátelé se utábořili hned pod barikádou! Jsme v přesile, ale mají lepší zbraně, pane. Zatím nebylo vidět žádné přímé ohrožení.", před Tomem salutoval Robert. Možná jako jediný byl upřímně potěšen svým posláním.
"Díky Robe. Kdyby se cokoliv změnilo, dej mi okamžitě vědět", pak ho mávnutím ruky propustil a obrátil se k bratrovi.
"Tak co? Pořád nevěříš, že Násobka dostaneme ze školy?." Potěšen sám sebou se šklebil. Možná i nad tím, jak se situace vymkla jakékoliv kontrole nad tím, že jejich škola právě prožívá vzpouru. A co na tom pro něj bylo nejkrásnější. Vzpouru proti Násobkovi a jeho kumpánům.
"Pěkně si to spískal, brácho. Jen co je pravda, ale je to bezva sranda!", Jim k sobě srazil paty a pravou rukou provedl vojenský pozdrav, " Vždy k ruce, brácho!" Na to se ztratil v davu připravených obránců.

"Chtějí vyjednávat, Tome! A chtějí mluvit jen s Tebou", hlásil Robert po dvou hodinách nudného čekání.
Opatrně nahlížejíc přes okraj převrácené lavice. Na druhé straně vedla řeč zástupkyně ředitele, madame Vostrá.
"Tome, chlapče drahá, jménem celého našeho sboru Tě poprvé a naposledy vyzývám, aby si ukončil tohle malicherné povstání a…", do řeči jí skočila mladá učitelka dějepisu, "Tome! Copak si nepamatuješ jak dopadla Francie po revoluci?" Zaráčkovala profesorka a roztěkaně k němu natáhla ruku s kapesníčkem, kterým si utírala slzy.
Slova se zase ujala Vostrá.
"Ano, děkuji slečno Grantaireová! Já Tě žádám, ne já ti rozkazuji! Vraťte vše do původního stavu a nikomu se nic nemusí stát, následky sice ponesete ale…", do čela jí zasáhla dobře mířená houba až po okraj nasáklá vodou.
"Doufám, že to berete jako naše ne!", zavýskal Jim a už se napřahovala na další ránu.
"Šetři střelivo Jime! Boj teprve začne!" Jako obratem po jeho slovech přicupital vetchý profesor Atomík, jeho bílý vous byl pocuchaný stejně jako jeho nervy.
"Vy chuligáni! Vy nevděčníci! Zlotřilci! Pobudové! Ničemové a nevděčníci jste!", při každém slově hodil jednu ampulku, nálevku, zkumavku a jiné chemické nádobíčko. Ty se tříštily na malé kousky.
"Zlosyni!", nádobka praskla. "Vyvrhelové!" Kádinka se rozlétla. "Hrubiáni!" Kahan přelétl navršené stoly. "Nevzdělanci! Opakujete historii!" K dalšímu hodu se mu však nedostalo prostoru.Fyzikář Churavý společně s Násobkem ho chytli pod pažemi, kopajíc a zmítajíc pak odnášeli chemikáře z bojiště. Ovšem ještě dlouho poté slyšeli děti jeho hlasité nadávky jeho protesty a výtky.


Robert a Jim se smáli až se za břicho popadali a Tom situaci popisoval ostatním. U všech to vzbudilo vlny pobavení. Pouze Mazánek se nesmál, ale jak by také mohl? Byl svázán lepící páskou a v puse měl zastrčenou zbylou houbu. Bylo to bráno jako bezpečností opatření, protože Voborová hlásila náhlé ztráty jejich zásob, a tak nebylo pochybu kdo za ně může.
Byl hlášen i nečekaný úbytek křídy, ale za to mohla poslední úspěšná obrana, kdy učitelé v čele s Násobkem podnikli zničující atak. Vybaveni ukazovátky a pravítky, povzbuzování hudebním doprovodem učitelky Metelkové, se masy a hordy, v počtu šesti boje schopných profesorů, škrábaly a šplhaly přes barikádu do třídy. První linie obránců utrpěla ztráty na životech, ale nakonec se podařilo útok odrazit a způsobit nemalé škody na zdraví.
A teď byla taková ta chvíle, jak se všichni zotavovali, počítali se oběti a ranění. Smrtelné zranění, v podobě naraženého prstu, utrpěla pouze jedna dívka. Ostatní se zdáli docela v pořádku i když některé zásahy byly patrné. V klidném rozjímání, ve kterém se teď nacházeli si Tom rozmýšlel další postup. Bylo mu jasné, že jestli se nevzbouří i jiné třídy, je s nimi konec. Už takhle dlouho nevydrží. Docházelo jim všechno a hlavně čas! Byl si vědom toho, že za chvíli začnou drnčet mobily a z nich se ozvou nakvašené hlasy rodičů, které se budou dotazovat na důvod jejich nepřítomnosti v domovech. A co mají říci? Že se snaží ubránit povstalecký tábor? Nebo snad, že se omlouvají, ale že zrovinka nemají čas, protože musí odstřelovat křídou? Ne! Byla to ta největší hrozba.
Na druhé straně stěny získala stejný názor slečna Pahorkatá. Společně s Grantaierovou zahájila palbu globy. Ty se jeden za druhým rozbíjely nebo kutálely po třídě a sami uznejte, jak se asi bránit proti letící zeměkouli? Přišel na to Zelenáč, jehož oblíbeným sportem byl tenis. Místo rakety ovšem používal lopatku od smetáčku, ale i tak byli jeho backhandy působivé. Ostatní vzali poslední z pár kousků křídy a snažili se poslepu zasáhnout alespoň někoho.
Za chvíli přilétla poslední Země a přišel poslední výkřik "Za vlast!".
V tutéž chvíli hodili poslední kousíček křídy. Třídou se linuli marné prosby o munici.
Zato venku na chodbě vzbudilo něco vlnu rozjařeného ohlasu.

Dunivý náraz! A znovu! Jako špunt vylétla jedna aktovka a z otvoru se vynořila mužská ruka o velikosti talíře. Šmátrala všude kolem, vyhazovala další a další brašny.
Dívky ječely, chlapci se snažili ruku zneškodnit.
Učitelky ječely a profesoři povzbuzovali svého kolegu.
Tom šplhal na barikádu, aby se přesvědčil o tom, kdo je majitel té silné paže.
Ukrutný šplhal po rozložitém těle Dredgera, dvoumetrového učitele tělocviku.
Přišel další otřes, kdy se podařilo Dregerovi probourat i druhou ruku, a na to, že měl na zádech ředitele to byl obdivuhodný výkon.
Ne však tak pro Toma, který se díky tomu skutálel jak přezrálá hruška.
Při dopadu si pořádně natloukl pozadí a když se za pomoci Jima snažil vstát, nepěkně v něm zakřupalo, " A co teď, Tome?", zoufale se ptal jeho bratr. Thomas se bolestivě narovnal a s bolestným výdechem mu odpověděl:
" To už Ti neřeknu já!" Mrkl na něj a jak čekal a dočkal se jen nepochopení.
" A kdo tedy?", přidala se k jejich debatě Betty.
" Strýček příhoda, přeci!" Zasmál se, " A teď. Na ně!", s křikem se vrhl proti hroutící se hradbě.
"Za svobodu a spravedlnost!"

Alyss Adler
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama