Leden 2013

Pirožky paní Lovettové...

19. ledna 2013 v 23:44 | Alyss Adler |  Ostatní
Divný nadpis, že? Ale ono to vážně bude o pirožcích. Bude to vlastně recept na ony pověstné masové bochánky, paní Lovettové. Asi se ptáte jak mě to zase napadlo? Tak asi proto, že sem si na někoho vzpomněla, a tomu dotyčnému, bych ráda dopřála jedno hřejivé místečko v pirožku! Ale už ke slíbenému receptu (a nebo napřed inspirativní píseň!)

Recept na masové bochánky
Na jeden piroh:
- 450 gramů dobře stavěného kněze, právníka, básníka, mariňáka či floutka, nebo matikáře.
- 2 brambory na kostičky.
- 1 nevelká cibule, pečlivě nasekaná.
- polovinu hrnečku hovězýho vývaru.
- 1 polévková lžíce tymianu, bazalky a oregana.
- 1 lžíce nasekané petrželky.
- 4 lžíce nasekaného česneku.
- 1 lžička soly.
- 1 vejce.
- 1 lžička pepře.
- polovinu hrnku mouky
- pečivo, tak aby vyšlo na dvě vrsty koláče.
- 1 ½ lžíce řepkového oleje, když chceme smažit.
(smažení je rychlejší, a narozdíl od pečení máte jistotu, že vás nikdo nešupne do pece!)

Příprava
Nameleme maso, a do něj přidáme bramborové kostičky. Přimíháme cibuly, česnek, byliny, sůl a pepř. Tuto směs budeme dusit 45 minut.
Rozehřejeme olej.
Těsto vytvoříme tak, že smícháme mouku s vodou, a vytvoříme hladké těsto.
Těsto poté rozválíme na placičky, a naplníme jej plovinou lžíce směsi. Těsto ohneme do mističky, a pak kraje potřeme žloudkem, pak je zabalíme.
Pak tyhle bochánky smažíme 1 minutu na každé straně, až do zlatova.

Tak to je celý postup i z receptem. Už dlouhou dobu, mě láká vyzkoušet recept, ale hlavně postup jak získat maso! Samozřejmě, pro ty z vás, co neradi nachází palec po prvním kousnutí, se dá lidské maso nahradit hovězím či vepřovím, ale to je nic moc. A nejlépe tyto pirohy chutnají se skleničkou ginu, nebo korbelem dobrého piva. (Gin je leší) Nutno podotknou, že na maso je potřeba dobrý mlýnek, a ideální je maso prohnat mlýnkem dvakrát, třikrát, aby jste se vyhli nechtěným překvapením. A tak maso pečlivě odstraňte z kostí! Tak to je k tomuhle tak všechno, jedině snad návod jak získat dobré maso, ale to je skoro jasné. Stačí vybrat dobrou oběť, a pak jeden tah dobře naostřenou břitvou.


Alyss Adler

Na obou stranách

16. ledna 2013 v 17:51 | Alyss Adler |  Povídky
PO dlouhé době zase nějaká povídka. Tentokrát z mými postavami, nebudu je nikomu krást ani si je předělávat! Je to ovšem úkol do slohu, měl být na pár řádků, a proto sem ho musela v tom nejlepší zakončit :( A taky jsem byla nucena psát české jména, ale co už xD Ale říkala jsem si, že bych ho někdy mohla dopsat. Časem... je nutno říci, že tento úkol je velmi ovlivněn Bídníky, jak ze strany námětu, tak i proto, že za pomoci pisniček vznikl.

One day more! Tak hlavně tahle mi k tomu pomohla....
! ONE DAY MORE TO REVOLUTION!

Na obou stranách
"Takhle to dál nejde!", prohlásil Tom, stojíc na lavici. Kolem něj se pomalu shromažďovalo více a více zvědavých uší. Chlapec s rozcuchanými černými vlasy začal krátkými kroky přecházet sem a tam po prohýbající se dřevěné desce.
"Nevyslechli naše slova a odmítli nám pomoct. Tak si pomůžeme sami!" Svou řeč zakončil dupnutím a v jeho mladickou tvář zalila vlna bojovnosti a odhodlanosti.
Ve třídě však panovalo ticho. Přerušil ho až Tomův bratr Jim, "to je všechno moc pěkný, brácho, ale jak to chceš provést?", značná dávka pobavení byla v jeho hlase znát. On si vždy myslel, že je jeho bratr trochu naivka, ale byla pravda, že dělat se něco muselo.Tomova hlava poklesla v narůstajícím zklamaní.
"Tak daleko jsem ještě nepřemýšlel", seskočil z lavice, a začal se davem prodírat ke svému místu. Cestou zachytil vřelý, usměvavý pohled Betty. Došlo mu, že když se teď posadí a nechá vše utichnout, bude jen pro smích.Zastavil se.
"Nevím sice jak, ale jsem si jist, že každý z vás, jak tu teď stojíte, chce dosáhnout stejného cíle. Proto vím, že se musíme postavit Násobkově tyranii, ať to stojí cokoliv. Musíme mu dokázat, že i když jsme jen děti a ani nejsme jeho otroci! Nejsme povinni…", do řeči mu skočil malý chlapec s krysím obličejem
"Zavři zobák Tomane, Násobek jde!"

Jen co to, ten drzoun malá dořekl, dveře se zabouchly a ke katedře se šinul shrbený, vyschlý profesor. Na nose silné brýle a v ruce penál, složku s papíry.
"Byl jste po zvonění na chodbě Roberte" Píši Vám poznámku." Zakrákal svým nakřáplým hlasem.
"Betty, rozdáte papíry. Menši opakování" zamnul svýma kostnatýma rukama a vycenil své zkažené zuby. Chudák Betty od něj roztřesenými ručkami převzala stoh listů a se zkroušeným výrazem je začala rozdávat. Celá třída najednou poklesla na mysli. Jen Tom si živě představoval, jak by se mu pomstil. A nebo jak provedou jejich velký cíl. On bude stát v čele povstalců a rebelů.
Z tohoto krásného snu ho vytrhla svým popotáhnutím Betty. Když si od ní bral papír, na chvíli pohlédl do její rudnoucí tváře, a pokusil se o úsměv.
"Zadání napíši na tabuli, všechny věci z lavice a jak vás uvidím opisovat jdeme okamžitě do ředitelny! Nějaké dotazy?", zabrousil pohledem po třídě. Ruku zvedl Tomův bratr Jim, "Nemohli bychom to psát zítra, pane profesore? Nejspíš jste nám o té písemce zapomněl říct.", nadhodil s kajícným výrazem, v prstech otáčeje pero.
"No tak, Jime, stále a znovu ty řeči zkoušíte, a oni stále nefungují. Pár příkladů ještě nikdy nikoho nezabilo." Sám sobě se zasmál, brýle si posunul více ke kořenu nosu, a natahoval se po křídě.
Tom, jakoby ale přímo vyhledával takové chvíle nebo momenty ,kdy se mohl s učitelem utkat ve slovní při, vyslechnout si jeho argumenty proti těm svým. Zkřížit sním zbraně v podobě jeho nabroušeného jazyka a profesorova neutuchajícím sarkasmu.
"Jestli nezabilo, tak určitě jednou zabije," poznamenal jak nejhrdinněji dovedl. Jako ve zpomaleném záběru poté viděl, jak pokládá křídu zpět k tabuli, otáčí se a kráčí k němu. Thomas viditelně i slyšitelně polkl.
"Vstaňte, Tome, vaše další slova si jistě rád vyslechne i pan ředitel!", zaskřípal Násobek, a za tlustými skly se zaleskly jeho vzdálené oči. Aby jste pochopili, Tom neměl první problém a pan ředitel Ukrutný nebyl žádný páprda, co by se nechal ukecat. Ba naopak.
Tom však uposlechl a povstal: "Nikam nepůjdu. Jestli mám něco na srdci, tak bych to rád řekl před všemi" A vy jistě také.
Závan nečištěného chrupu zavanul z větší blízky. "Nehrajte si se mnou, Tome! Vím o co vám jde. Ale mě odsud nedostanete", dech se zase oddálil.
"Já si s vámi nehraji, Vincente! To vy si tu na něco hrajete, ale jste jen profesor. Tak si to uvědomte a přestaňte se chovat jako podlá sketa!" Najednou, samo od sebe, jako by se v něm něco pohnulo a on potřeboval vykřičet celý svůj názor, celý svůj odpor.
Tvář učitele se podobala chameleónovi, tedy jemu to tak přišlo, tak rychle měnil Násobek barvy. Tom začal uvažovat, že každá z barev má u učitele určité duševní stadium, jelikož napřed vzteky bělala, pak zase rudl. Zlobou zezelenal, pak jeho tváře pokryl ruměnec a nakonec se kolo barev zastavilo na klasické žlutobílé. Vždy mu jeho tvář připomínala seschlý pergamen či snad rozteklou svíci.
Pak se jeho dlouhé prsty obtočili chlapci zezadu kolem krku. A děti sledovali, jak profesor vleče svou kořist k ředitelně.

S poměrně zarudlou tváří vrazil udýchaný Tom do třídy, "Násobek s Ukrutným jsou mi v patách! Rychle, nesmí na nás přijít!", vydechl jen co popadl trochu dech. Ovšem místo jeho očekávaného zákroku, všichni dál seděli, "Co sedíte! Musíme je zastavit, Jdou na nás." Až ze zoufalým výrazem se otáčel po dveřích.
Dál se nic nedělo. Jen pár jedinců začalo oči klopit k zemi a nervózně si odkašlávat, "Víš Tome, oni jdou po Tobě. Nám to za problém nestojí", vyjádřil tuhle chvíli slovy Mazánek, takový ten profesorský vlezlík, kterého má snad každá třída. "Takže by si asi měl jít a odevzdat se do jejich spravedlivých rukou. Já přeci nebudu mít kvůli Tobě poznámku!", promnul si Mazánek sádelnatou tvářičku a židle pod ním zavrzala. Pár hlav opět přikývlo. Takže prohrál, tohle nečekal. Někde hluboko v sobě stále doufal, že by mohli pomoct. To už však kráčel ke dveřím, a z dálky slyšel dunící kroky ředitele.
"Tome, počkej." Vypískla Betty. Přeci jen nechtěla, aby se mu něco stalo.
"To jste všichni vážně tak sobečtí? Tak odporně slušní a rozumní? Vážně nechápete, že se snaží zachránit život nás všech? Nedělá to jen kvůli sobě! Tak laskavě zvedněte ty
zadky, a pomozte nám! Protože Thomas by vám také pomohl", její pištiví hlásek náhle zmizel a s rázností s jakou řvala tyto slova, musela překvapit i jí samotnou.

U dveří byli naskládané lavice a židle,mezery byly vyplněny aktovkami a polštáři. Obrané linie byly postaveny do tří řad, křída a houby byli nachystány jako provizorní munice. A v nejhorším případě se dali použít pantoflíčky, všichni souhlasili, že je pro dobro věci obětují. Ve středu tábora pak bylo shromážděno jídlo, a jak poznamenala Voborová, "Když se toho nedotkne Mazánek, máme jídlo na pár dní. I když budeme hladovět", na druhou stranu neměli problémy s vodou. Při pití si však člověk nemohl dovolit myslet na to, že voda má nevábně nahnědlou barvu.
V rohu třídy pak bylo strategicky umístěno velitelství. To proto, aby náhodný špeh,jenž by pronikl přes jejich propracovanou obranu, nezaslechl ani slůvko. Ani zašeptání o jejich plánech. Každý získal své místo, svou hodnost a každý jí se ctí plnil.

"Pane, nepřátelé se utábořili hned pod barikádou! Jsme v přesile, ale mají lepší zbraně, pane. Zatím nebylo vidět žádné přímé ohrožení.", před Tomem salutoval Robert. Možná jako jediný byl upřímně potěšen svým posláním.
"Díky Robe. Kdyby se cokoliv změnilo, dej mi okamžitě vědět", pak ho mávnutím ruky propustil a obrátil se k bratrovi.
"Tak co? Pořád nevěříš, že Násobka dostaneme ze školy?." Potěšen sám sebou se šklebil. Možná i nad tím, jak se situace vymkla jakékoliv kontrole nad tím, že jejich škola právě prožívá vzpouru. A co na tom pro něj bylo nejkrásnější. Vzpouru proti Násobkovi a jeho kumpánům.
"Pěkně si to spískal, brácho. Jen co je pravda, ale je to bezva sranda!", Jim k sobě srazil paty a pravou rukou provedl vojenský pozdrav, " Vždy k ruce, brácho!" Na to se ztratil v davu připravených obránců.

"Chtějí vyjednávat, Tome! A chtějí mluvit jen s Tebou", hlásil Robert po dvou hodinách nudného čekání.
Opatrně nahlížejíc přes okraj převrácené lavice. Na druhé straně vedla řeč zástupkyně ředitele, madame Vostrá.
"Tome, chlapče drahá, jménem celého našeho sboru Tě poprvé a naposledy vyzývám, aby si ukončil tohle malicherné povstání a…", do řeči jí skočila mladá učitelka dějepisu, "Tome! Copak si nepamatuješ jak dopadla Francie po revoluci?" Zaráčkovala profesorka a roztěkaně k němu natáhla ruku s kapesníčkem, kterým si utírala slzy.
Slova se zase ujala Vostrá.
"Ano, děkuji slečno Grantaireová! Já Tě žádám, ne já ti rozkazuji! Vraťte vše do původního stavu a nikomu se nic nemusí stát, následky sice ponesete ale…", do čela jí zasáhla dobře mířená houba až po okraj nasáklá vodou.
"Doufám, že to berete jako naše ne!", zavýskal Jim a už se napřahovala na další ránu.
"Šetři střelivo Jime! Boj teprve začne!" Jako obratem po jeho slovech přicupital vetchý profesor Atomík, jeho bílý vous byl pocuchaný stejně jako jeho nervy.
"Vy chuligáni! Vy nevděčníci! Zlotřilci! Pobudové! Ničemové a nevděčníci jste!", při každém slově hodil jednu ampulku, nálevku, zkumavku a jiné chemické nádobíčko. Ty se tříštily na malé kousky.
"Zlosyni!", nádobka praskla. "Vyvrhelové!" Kádinka se rozlétla. "Hrubiáni!" Kahan přelétl navršené stoly. "Nevzdělanci! Opakujete historii!" K dalšímu hodu se mu však nedostalo prostoru.Fyzikář Churavý společně s Násobkem ho chytli pod pažemi, kopajíc a zmítajíc pak odnášeli chemikáře z bojiště. Ovšem ještě dlouho poté slyšeli děti jeho hlasité nadávky jeho protesty a výtky.


Robert a Jim se smáli až se za břicho popadali a Tom situaci popisoval ostatním. U všech to vzbudilo vlny pobavení. Pouze Mazánek se nesmál, ale jak by také mohl? Byl svázán lepící páskou a v puse měl zastrčenou zbylou houbu. Bylo to bráno jako bezpečností opatření, protože Voborová hlásila náhlé ztráty jejich zásob, a tak nebylo pochybu kdo za ně může.
Byl hlášen i nečekaný úbytek křídy, ale za to mohla poslední úspěšná obrana, kdy učitelé v čele s Násobkem podnikli zničující atak. Vybaveni ukazovátky a pravítky, povzbuzování hudebním doprovodem učitelky Metelkové, se masy a hordy, v počtu šesti boje schopných profesorů, škrábaly a šplhaly přes barikádu do třídy. První linie obránců utrpěla ztráty na životech, ale nakonec se podařilo útok odrazit a způsobit nemalé škody na zdraví.
A teď byla taková ta chvíle, jak se všichni zotavovali, počítali se oběti a ranění. Smrtelné zranění, v podobě naraženého prstu, utrpěla pouze jedna dívka. Ostatní se zdáli docela v pořádku i když některé zásahy byly patrné. V klidném rozjímání, ve kterém se teď nacházeli si Tom rozmýšlel další postup. Bylo mu jasné, že jestli se nevzbouří i jiné třídy, je s nimi konec. Už takhle dlouho nevydrží. Docházelo jim všechno a hlavně čas! Byl si vědom toho, že za chvíli začnou drnčet mobily a z nich se ozvou nakvašené hlasy rodičů, které se budou dotazovat na důvod jejich nepřítomnosti v domovech. A co mají říci? Že se snaží ubránit povstalecký tábor? Nebo snad, že se omlouvají, ale že zrovinka nemají čas, protože musí odstřelovat křídou? Ne! Byla to ta největší hrozba.
Na druhé straně stěny získala stejný názor slečna Pahorkatá. Společně s Grantaierovou zahájila palbu globy. Ty se jeden za druhým rozbíjely nebo kutálely po třídě a sami uznejte, jak se asi bránit proti letící zeměkouli? Přišel na to Zelenáč, jehož oblíbeným sportem byl tenis. Místo rakety ovšem používal lopatku od smetáčku, ale i tak byli jeho backhandy působivé. Ostatní vzali poslední z pár kousků křídy a snažili se poslepu zasáhnout alespoň někoho.
Za chvíli přilétla poslední Země a přišel poslední výkřik "Za vlast!".
V tutéž chvíli hodili poslední kousíček křídy. Třídou se linuli marné prosby o munici.
Zato venku na chodbě vzbudilo něco vlnu rozjařeného ohlasu.

Dunivý náraz! A znovu! Jako špunt vylétla jedna aktovka a z otvoru se vynořila mužská ruka o velikosti talíře. Šmátrala všude kolem, vyhazovala další a další brašny.
Dívky ječely, chlapci se snažili ruku zneškodnit.
Učitelky ječely a profesoři povzbuzovali svého kolegu.
Tom šplhal na barikádu, aby se přesvědčil o tom, kdo je majitel té silné paže.
Ukrutný šplhal po rozložitém těle Dredgera, dvoumetrového učitele tělocviku.
Přišel další otřes, kdy se podařilo Dregerovi probourat i druhou ruku, a na to, že měl na zádech ředitele to byl obdivuhodný výkon.
Ne však tak pro Toma, který se díky tomu skutálel jak přezrálá hruška.
Při dopadu si pořádně natloukl pozadí a když se za pomoci Jima snažil vstát, nepěkně v něm zakřupalo, " A co teď, Tome?", zoufale se ptal jeho bratr. Thomas se bolestivě narovnal a s bolestným výdechem mu odpověděl:
" To už Ti neřeknu já!" Mrkl na něj a jak čekal a dočkal se jen nepochopení.
" A kdo tedy?", přidala se k jejich debatě Betty.
" Strýček příhoda, přeci!" Zasmál se, " A teď. Na ně!", s křikem se vrhl proti hroutící se hradbě.
"Za svobodu a spravedlnost!"

Alyss Adler

Můj živel...

8. ledna 2013 v 22:19 | Alyss Adler |  Téma Týdne
Můj živel

Mým živlem je voda. Jako živel voda náleží mému znamení Rakovi. Podoba raka v tomto živlu je jezero. V tomhle znamení i v živlu k němu náležícím, se opravdu v určitých vlastnostech vidím, nebo sem si jistá, že ke mně sedí. Ovšem některé nedokážu posoudit sama.

O lidech patřících k tomuto živlu se tvrdí, že nedokáží myslet racionálně. Za tohle tvrzení bych se ve svém případě určitě postavila. Logika není moji silnou stránkou, a vymýšlení účelných řešení, také ne. Tím samozřejmě nechci napsat, že vodní lidé nejsou rozumní nebo chytří! To rozhodně ne! Jen se to projevuje jinak, ne touhle cestou.
Jak jsem se také dozvěděla, my vodní lidé, máme ke světu svůj základní postoj: Co můžeme cítíme, je skutečné. Přesně nevím jak by tohle mohlo být myšleno, ale sem si jistá, že to není myšleno cítit fyzicky, ale spíše psychicky. Řekla bych: cítíme přátelství k někomu, a je skutečné. Cítíme k někomu lásku, a je skutečná. Možná, že právě tak je myšlen ten náš základní postoj?
Další předností (překážkou?) vodních lidí je naše citlivost., patří k nám třeba vlastnost trpělivosti, jemnosti, dobromyslnosti a umění vžít se do pocitů druhých a prožívat je s ním. K rakovi, tedy ke mně, patří hlavně ta jemnost, citlivost. Říká se, že u raků dochází až k přecitlivělosti, s čímž plně souhlasím. Někdy mi připadám, že to s tím až přeháním, ale…to je v člověku xD
Zpátky k živlu. Voda, tedy vodní lidé jsou prý obdaření velkou fantazii, k tomu bych se i přikláněla. Jsme také velcí snílci, co si malují skutečnost tak, aby nám zapadla do našeho světa. Hodně vodních lidí také tíhne k umění. Je jedno jakého druhu.
Raci jsou prý velmi často obdařeni talentem, ale své schopnosti bez cizí dopomoci neradi předvádí, a nechali by ho v sobě klidně umřít.
Naší další silnou schopností je intuice, tedy jakési tušení. Dokážeme prý velmi dobře vytušit, vycítit své okolí a co se v něm děje, jaká je atmosféra,či jak se věci mají.
Četla jsem, že naše předtuchy se mnohdy vyplní, tak si všichni vodníci dejte bacha na své předtuchy! XD ...

Opatření ministerstva

7. ledna 2013 v 16:46 | Alyss Adler |  Harry Potter
...Povídka? Dalo by se to tak nazvat, i když je to krátké. Je to textík vytažený z dávno zapomenuté složky, ale dneska jsem si na tohle nějak vzpoměla, tak sem si řekla, že nikomu neublížím tím, že to sem přidám.
Opět mám pár vět a námět z knihy, tentokrát HP6. A opět za to děkuji paní Rowlingové :)



Opatření ministerstva

Doupě
Ozvalo se zaklepání na zadní dveře, paní Weasleyová vyskočila a došla k nim, ruku na klice. "To jsi ty, Arture?"
" Ano!" Ozval se unavený hlas pana Weasleyho "Ale to bych tvrdil i kdybych byl smrtijed, drahá. Tak se zeptej!

Malfoy Manor
Někdo zabušil na vchodové dveře, Bella vyskočila a už tahala za kliku, když v tom se zarazila "To jste vy, pane?" "Ano, Bello!" Ozval se chladný hlas pána zla "Ale to bych tvrdil i kdybych byl někdo z řádu, drahoušku. Musíš se zeptat!

Doupě
"Ale prosím tě…"
"Molly!"
"No tak dobrá, dobrá… Po čem ze všeho nejvíce toužíš?
"Dozvědět se, jak se letadla udrží ve vzduchu."

Malfoy Manor
"Ale prosím vás…"
"Bello!"
"No tak dobře… Po čem ze všeho nejvíce toužíte?" zeptala se medově, doufaje v tu krásnou odpověď!
"Zabít Harryho Pottra!"

Doupě
Paní Weasleyová přikývla a zmáčkla kliku, dveře zůstali zavřené, jelikož je pan Weasley z druhé strany držel.
"Molly! Ještě se musím zeptat já!"
"Ale Arture, to je přece taková pitomost…"
"Jak vždycky chceš, abych ti říkal, když jsme spolu sami?"
I v matném světle viděl Harry, jak zrudla a i on pocítil náhlý nával tepla, a raději do sebe začal s řinčením příboru, házet polívku.
"Mollinko šmudlinko" Zašeptala paní Weasleyová slova to škvírky ve dveřích, ve smrtelných rozpacích.
"Správně"Potvrdil její manžel "Teď mně můžeš pustit dál!"

Malfoy Manor
Bella zatáhla rozhodně za dveře, ale ty se ani nehnuly .
"Bello! Ještě já!" Zavrčel Voldemort.
"Pane, taková hovadina…"
Zrovna se do síně přikolébal Snape a sním Luciusem, začali si oblékat pláště a chystali se na odchod.
"Bello! Jak chceš abych ti říkal, když jsme spolu samy?" Neřekl to zrovna potichu.
Snape vyprskl smíchem a Lucius se začal pitvořit. Bella zrudla jak rajče, ale přesto pošeptala do dveří.
"Bellinko šmudlinko"

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak vidíte, zas tak moc se neliší xD (Já vím, urážka Belly)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Alyss

B&V ...

7. ledna 2013 v 16:34 | Alyss Adler |  Kresby
Ehm...místo článku obrázek? Jo? No, tak jo... Výtvor vznikl mou rukou, avšak předlohou mu byl jeden obrázek, podobný tomu mému :)



Alyss

Kontakt

7. ledna 2013 v 15:57 | Alyss Adler |  O blogu...
Tak tady, jen tak pro blbost a kdyby někdo z nudy napsal xD nebo po mě něco někdo chtěl...

Skype: frodopes (ano, smějte se! xD ) pod jménem Alyss

Icq: 668669877 opět pod jménem Alyss

fb: Alyss Adler


Alýk :P

Záhadné zvonění

2. ledna 2013 v 0:36 | Alyss Adler |  Harry Potter
Kratší povídečka, ze starých dobrých dob xD První polovina je z knihy HP7, konkrétně z první kapitoly. Ovšem zakončení je podle mě...a trochu jinak no. Takže, jen taková blbůstka na počtení.
Alyss

Záhadné zvonění
"Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přestěhovat Harryho Pottera z jeho momentálního bezpečného úkrytu příští sobotu za soumraku." Pronesl muž s černými vlasy, který seděl u stolu,po Voldemortově pravé straně.
"V sobotu… za soumraku" opakoval Voldemort. Rudé zorničky se zavrtali do Snapových černých očí. "Dobře, říkáš pravdu…"
"Jistě" dodal hned Severus. "Můj pane" naklonil se Yaxley "Já jsem slyšel něco jiného, můj pane" Voldemort nic neříkal a proto pokračoval
"Dawlish,ten bystrozor, se zmínil, že Pottera budou stěhovat až třicátého"
"Moje zdroje nelžou" ozval se Snape
" A navíc bystrozorové už do ochrany Pottera nemají co mluvit" Severus se obrátil na svého pána.
"Dobře, promluvíme si později jak toho kluka dostat, Severusi" na Yaxleyho se ani nepodíval.
"Ovšem naskytla se jistá komplikace" vstal ze své židle a začal procházet kolem stolu.
"Má a Potterova hůlka, jsou něco jako dvojčata, můžeme se zranit, ale ne zabít, proto si teď od někoho vypůjčím tu jeho" zapředl medový hláskem konec věty.
"Žádní dobrovolníci?" vyštěkl Voldemort "Tak tedy ty Luciusi, nevidím jediný důvod, proč by si měl mít hůlku!"
Lucius chraptivě promluvil "Můj pane?"
"Tvojí hůlku, Luciusi. Chci jen tvou hůlku"
"Já…" Pohlédl na Narciisu a žádal pomoct, ta ho jen však pohledem pobízel, a tak tedy podal svojí hůlku pánovy zla. "Z čeho je?" Přejel po ní Voldemort "Jilm, můj pane" zanaříkal Lucius.
"A já…" nedořekl to, protože se ozvalo brnění a tiché vyzvánění. Neodbytné písklavé a táhlé. Ohlédl se a hledal onen zdroj. Pohled mu spočinul na černovlásce, která měla vykulené oči a tvářila se jako u mučení. Voldemort provedl táhlý pohyb s rukou, v niž svíral hůlku a s rozevlátým hábitem zamířil k Belle. Zvonění bylo stále neodbytnější a Bellin pohled vystrašenější. "Co to je?"
"Nic, můj pane" zvonění naštěstí přestalo. "Ptal jsem se, co to je Bello?" zazněl výhružný chladný tón, a před jejím obličejem se natáhla ruka s dlouhými bledými prsty. Bella zašmátrala někdy u pasu, a do natažené ruky položila lesklý černý iPhone. Pán zla se zašklebil a odhodil tu věc na stůl, namířil na to hůlku.
"Ne, pane prosím to ne!"
"Tak ty prosíš? A co to vůbec je?" zeptal se a dál na mobil mířil hůlkou, připraven ho zabít kdyby se snad pohnul.
"To je mobil, můj pane. IPhone, mudlové ho používají místo sovy" odpověděla pohotově a snažila se k němu natáhnout ruku.
"Jistě, to jsem věděl" řekl povýšenecky a zvednul ho ze stolu, zálibně si ho prohlížel. Dlouhým nehtem ťukl do jeho obrazovky. Bella se sesunula ještě hlouběji pod stůl a začala si hryza konec hůlku. Pán zla vykřikl, a valil oči na obrazovku, z iPhonu na něj totiž koukal jeho vlastní portrét v rámečku a kolem se vznášely srdíčka, pod fotkou byl nápis I´ Love Dark Lord.

Alyss Adler

(A za první část děkuji skvělé paní Rowlingové :) )

Pustý ostrov aneb místo, nad kterým nepřemýšlím...

1. ledna 2013 v 23:36 | Alyss Adler |  Téma Týdne
Co si vzít sebou na pustý ostrov….

Takže, když jsem si tohle téma přečetla celkem mě to překvapilo. Jednak proto, že sem se zamyslela nad tím kdo by sám dobrovolně šel (jel), či jinak se dopravoval na ostrov kde je velký…nic. Prostě pustý ostrov, tam palma, tady palma. Tam písek, támhle moře. Tu na mě vykoukne něco jedovatého, tamhle něco hladového. Prostě ty věci co většina z nás zná z filmů nebo knih. To se ale asi trochu uhnula od tématu, že? Tak tedy, už víte co bylo mojí první myšlenkou a teď je celkem podstatné, že jsem zrovna koukala na Casino Royale, a tak mě jako první věc napadlo auto Jamese. Byl to ten starý škaredý Lotus Esprit, který se však dokázal změnit v ponorku xD Bezva autíčko na ostrov, jen co bych se tam dostala už bych zdrhala. Ale ne, to byla jen taková chvilková myšlena. Teď už budu psát vážně.
Neřekl se na jaký čas se tam dostaneme, ani kolik věcí si můžeme vzít, takže to vezmeme tak nějak v normálu…
Pro mě by ale na takovém místě byl nejdůležitější dobrý přítel, kterému můžete ve všem věřit a mohly by jste se na něj na takovém místě spolehnout. V poslední době by u mě přicházeli v úvahu, tak dva tři lidi. (Když nepočítám ty zvířecí, ale ti by mi moc nepomohli xD) Nebo nakonec mě napadla celá skupina lidí, s kterými bych ráda trávila chvíle na opuštěném ostrově. Pak by mi tam vlastněni nic moc nevadilo a nechybělo.
Tak ale, řeklo se věci ne lidi.
Řekněme tak zásoby vody na týden? Než najdeme nějaký dobrý zdroj na ostrově. Pak by to chtělo i nějaké jídlo, takové co hodně vydrží, ne? Tak to máme takové ty nejpotřebnější věci, že? A co dál, asi nějaké nejpotřebnější oblečení, a dál by to chtělo nějaké základní nářadí, které y nám pomohlo při stavbě nějakého příbytku. Dále asi nějaké věci na spaní (nadýchané peřinky a polštářek xD). Proč ale uvažovat nad takovými věcmi,když si mohu vzít cokoliv? Tak si vezmu nějakou menší loď, plachetnici třeba…a prostě odjedu! Tohle téma nemá cenu! Vždyť, když už by jsme se na takový ostrov dostali, tak asi sebou nebudeme mít všechny potřebné věci no ne? A jediná (normální) možnost jak se na takový pustý ostrov dostat, může být nějaká nehoda. I když v dnešní době… A tak nevím, proč uvažovat nad takovými věcmi.

Alyss Adler