Štědrý den

26. prosince 2012 v 17:06 | Alyss Adler |  Téma Týdne
Tak tady bych vám představila celý můj Štědrý den, pěkně postupně, tak jak šel.

Štědrý den pro mě začal vlastně už v noci, pár minut po tom co se na hodinách ukázali čtyři nuly, jsem si s pár přáteli popřáli Šťastný a veselé, k mému nelibému pocitu jsme se ale za chvíli museli rozloučit, počítače vypnout a jít spát. Já tedy ne, já jsem byla zakoukaná do filmu Prázdniny, který zrovna běžel v televizi, ale i přesto mě přemohl spánek.

Před polednem na nečekalo, ne zrovna milé probuzení. Ještě jsem ani nebyla při smyslech a už se po mě něco chtělo. Byla jsem usazena ke stolu, pod nos mi strčili kus vánočky, a seznamovali mě s denním plánem. Jako první byl na řadě stromeček, který potřeboval nazdobit. U tohohle bodu mi bylo vytknut jak pozdě vstávám, a že to mám s toho jak chodím "pozdě" spát. Jelikož jsem ještě moc nevnímala, a snažila jsem se do sebe narvat celý plátek vánočky, ta se snad zuby nehty bránila, nezmohla jsem se na žádný odpor.

Tak to začalo, všichni jsme se sešli u stromečku. Největší pomocní Frodo, náš pes s dokonalou vlastností ležet tam, kde je nejméně zapotřebí, se rozvalil kousek od stromečku a my ho museli co chvílí překračovat. To jsme totiž za značné tátovy slovní pomoci rozmotávali osvětlení na stromek. Ani by jste nevěřili jak bylo zamotané, ale za to jsem mohla samozřejmě já, jak jinak. To přeci já minulí rok uklízela světýlka do krabice! Mělo se cenu hádat? Asi nemělo, přesto jsem něco jedovatě poznamenala. Jedovatě mi to bylo z tátovi strany vráceno, už to vypadalo, že si zas nebudeme nic dlužni. Mamka však včas zasáhla a utnula nás oba včas. Já raději mlčela, a dělala, že neslyším jeho narážky a poznámky. Nakonec byli všechny světýlka, baňky, řetězy a lamely byli na svém místě. To byla chvíle pro mě, odklidila jsem se do svého pokoje, v duchu jsem si začala připravovat nějakou dobrou výmluvu na to, abych nemusela na každoroční vycházku po lese. Napřed jsem si myslela, že jí zruší úplně, aby jste věděli bylo tady vážně hnusně. Všechno bylo namrzlé, snášela hustá neprostupná mlha a do toho všeho foukal štiplaví vítr a docela slušně mrzlo. Divná kombinace. Potom jsem zaslechla jak se baví o tom, jestli půjdeme pěšky nebo jestli pojedeme autem a o tom, kdy se vyrazí. Já mezitím zapínala notebook, potom skype a doufala, že někdo z normálních lidí se ozve. Zdálo se, že nic. Zdání však občas klame, napsal mi člověk, od kterého bych to v tuhle polední hodinu nečekala. Dali jsme se do obvyklé debaty, já se mrně rozčilovala nad tímhle přihlouplým dnem.

Nakvašeně a znuděně jsem se snažila jít po zamrzlé cestě tak abych si nezlámala všechny kosti v těle.V duchu jsem je oba rodiče proklínala a snažila se všechno urychlit. Jistě si dokážete představit jak mě tekli nervy, když nám nešel otevřít zmrzlí zámek na plotu od zahrady, kam jsme nakonec zamířili. V bleskurychlém tempu jsem na okolní větve rozvěsila tvrdý chleba a jablka pro lesní zvířectvo, načež jsem se snažila udržet Froďáka v bezpečné vzdálenosti. Bylo také dosti možné, že bych se jednou otočila a bylo po všech dobrotách. Samozřejmě naše rozepře pokračovali. Já jsem byla obviněna z toho, že jsme nad míru protivná a otec byl nařknut z toho, že se chová jak malý rozmazlený fracek, co neví kdy přestat. Oh, jak pravdivé slova.
Jako obvykle jsme potom zapálili prskavky za nejbližší rodinu, počkali až dohoří a pak se k mé radosti vydali domů.


Bylo něco po druhé hodině a já se těšila na to, že budu chvíli sama. Doma nastala takzvaně tichá domácnost. Zalezla jsem do pokoje k hudbě a skypu. Otec chystal betlém, a mamka se zavřela v kuchyni, aby mohla nachystat večeři.
Konečně přišla nějaká změna v tomto napjatém dni. První člověk co mi napsal, zažíval stejně příjemný den jak já. A tak jsme si výborně pokecali o tom, jak strašně máme rády tento den. Den, kdy se vůbec nepohádáme a obě jsme došli k tomu, že jediný s kým se dá mluvit je ta druhá a naši psy. Já, ale za chvíli měnila názor…ještě na jednoho člověka jsem měla náladu. Pěkně jsme si popovídali, jen co je pravda. Rozebrali jsme tolik věcí, že doteď nechápu jak spolu souviseli, či jak k jsme k nim vůbec došli a jak to tak bývá, člověk úplně ztratí pojem o čase. Najednou byly čtyři hodiny a blížil se čas ke štědrovečerní večeři. To by ale nebyli mí rodiče, kdyby si nedali skleničku něčeho ostřejšího, jak se říká. Nakonec jsme si dali sklenku portského, když jsme dopily všem se konečně trochu zvedla nálada.
Jen co je pravda, pak jsem se docela nasmála, zajímavě jsme si pokecali o alkoholu xD
Pak nastala chvíle k náležité úpravě, tak sem se oblékla do černých barev. Tak co šťastné a veselé svátky! Než jsme se obě vydali k večeři, byla jsem pověřena udělat fotku. Nenávidím focení, ale když už….tak přece to nebude obyčejné. Fotka se skleničkou vína v ruce.

Posunem se dál. Večeře proběhla už v normálním stavu, a konečně jsme se přesunuli k dárkům a vánočnímu přípitku. Než jsme se nadáli, Frodo začal rozbalovat dárky sám, protože přeci nebude čekat na nás. Atmosféra se značně zlepšila, dárky se postupně rozdali, svíčky dohořeli. Nastal zasloužený klid.
Tak nějak jsme se prokousávali dárky, mě však zajímal jen jeden. Nový mobil, u kterého jsem posléze zjistila, že je chytřejší než já, a že se spolu ještě dobře dohádáme. Zatímco jsem objevovala to složité zařízení, televize na nás chrlila nejlepší vánoční film, Pelíšky. Náramně jsme se u toho zasmáli a z mamkou si notovali jak se Jiří Koet v roli Krause , velmi podobá našemu tátovi. Potom jsme přehodili na Světáky, přišli další vlny smíchu. Není nad staré české filmy xD

Nutno snad ještě říct, že od té doby se stal Johnny mojí pravou rukou, aby jste chápali. Johnny je mobil. NO já to nevymyslela, já se toho jen chytla. Ale je to dobrý název, a krytí no ne? Tak a pak pomalu ale jistě zase nastávala půlnoc a já bych tím své nudné povídání o svém dni ukončila.

Alyss
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama