Krev není voda - Část 1

11. listopadu 2012 v 17:04 | Alyss Adler |  Harry Potter
Zdravím, tak dneska taky jedna povídečka. Tentokát z HP, s Bellou v hlavní roli tak doufám, že se bude líbit :) "Komentáře!" Alysska

Krev není voda
8. 9. 1997…Londýn
Dnes se vydám na cestu za svým úkolem, rozhodla jsem se psát tento deník, jelikož sem byla na cestu vyslána sama, bez pomoci kohokoliv jiného.
Můj úkol zní následovně: Najít, a přivést kouzelníka Johna Johnsona. To nezní jako nic těžkého, ale! Celé století ho nikdo nespatřil! Už ve své době to byl podivín, ale prý to byl i jeden z nejmocnějších kouzelníků, a jeden z nejuznávanějších lovců kouzelných tvorů. Podle mně to bude jen starý blázen, ale Pán zla si ho poručil přivést, a já musím splnit jeho úkol. Dnes odlétám do Skegnessu.
9. 9. 1997 …Skegness
Po příletu do Skegnessu, jsem nucena ptát se mudlů na jistého pana Johnsona. Většina ale někam spěchá, a ani se na mě nepodívá. Všichni jsou zamlklí, pobledlí a kráčí rychle. Otáčí se za svým stínem, a ramena krčí pod tíhou šedé husté mlhy, jež se plíží městem.
"Johnson?" Podivil se ramenatý muž, se kterým jsem se srazila na rohu ulic. "Johnson? Ne toho neznám! Ovšem zeptejte se v krámku paní Watsnové. Ta ví všechno!" S tím mně tenhle podivný muž opustil a já tedy zamířila k paní "která ví všechno".
Člověka s tím to jménem si nepamatuje, ovšem na kopci u nedaleké vsi Gory Hillu, prý stojí panské sídlo rodiny Johnsonů, je ale celé století opuštěné, a lidé o něm neradi mluví. A do vsi, že prý nemám chodit!
To jsem zjistila i poté, když se několik podivných mudlů v kutnách pokřižovalo, jen jsem se zeptala na Gory Hill. "Nechoďte tam, paní! To místo je prokleté! V tom sídle straší!" Stařec to doplnil zbožným gestem, pokřižoval se, sáhnul na růženec, a já jsem tedy usoudila, že na tom místě pana Johnsona najdu. Otázkou bylo co dál?
Rozhodla, že se do té vesnice podívám.
9. 9. 1997 … Gory Hill
Po přemístění ke vsi, jsem měla pocit, že už snad ani nejsem v Anglii, kolem mě byli zarostlé pastviny plné stát ovcí, cesty lemovaly rozpadající se zídky s bílého vápence. Kameny na cestě byli popraskané a rozpraskané, od nehostného počasí. Ostatně i teď bylo škaredě. Snášel se mírný deštík a vítr mi tahal plášť z ramen a měla jsem neskutečný vztek na své vlasy! Jako by nemohli být normální, ale museli mi poletovat kolem hlavy. Najednou se začalo přibližovat jakési klapání.
"Z cesty, paninko! Z cesty!" Ozvalo se za mnou mručivě, a bylo to doplněno mocným zakašláním zápachem tabáku. Za mnou se pomalu blížil povoz tažený nějakým zmoženým koněm, a stařík na kozlíku bafal z obrovské dýmky. Ustoupila jsem na bok cesty, a pak jsem vykročila stejným směrem, kam jel on. Ale zase ten mručiví hlas.
"Do Gory Hillu?" Zeptal se a zabafal. Už jsem myslela na nějakou příležitostnou kletbu, když v tom mně trklo. Je starý, a jistě zná drby, proto jsem nahodila svůj nejmilejší úsměv, jaký snad jde vůbec předvést před mudlou a spustila jsem.
"No jistě! Ale jak vidím je to ještě kus cesty, že?" mávla jsem k ceduli, kde stálo GORY HILL- 2. Míle a na ukazateli pod tímto SKEGNESS- 5. Mil.
"Jestli chcete tak váz vezmu?" Zachrchlal muž, a ukázal do povozu, kde se mezi sudy nacházelo malé místo. Už nějaký čas jsme se kolébali a drkotali, po cestě a já poslouchala pravidelné údery kopyt koně a kašlání jeho pána. "Znáte pana Johnsona?" zeptala jsem se vlídným tónem a chvíli jsem poslouchala jeho mlčení. "Sídlo Johnsonů, už po dvě století zeje prázdnotou, a před sto lety, umřel poslední z nich! Byl to podivín, otec mi vždy vykládal historky o něm, a radím vám dobře, když teď řeknu, abyste tam nechodila!" Zůstal zarytě mlčet a já dostala vztek, tyhle neúplné odpovědi nenávidím! "Pokračujte, prosím!" Zašklebila jsem se, když mi do obličeje foukl dým z tabáku. " Víte, v tom domě straší! V noci se ozývá úpění a skřeky, jako by někdo plakal a zároveň řval nenávistí! Mlátí okenice a pohasínají svíce v celé vesnici!" Odmlčel se, potáhl z dýmky a zase mluvil dál "Náš život je strádání, a to díky tomu domu! Všichni se k nám bojí! A proč vy se vůbec ptáte?" Téhle otázky jsem se bála, a zároveň sem přemýšlela, jak moc vyšinutý pan Johnson musí být, když v noci pláče a vřeští zároveň. Už musí být hodně starý a blázniví, pohybuji, že bude mít cenu pro mého pána. "Jedu ten dům odkoupit. Musí být přeci nějaký dědic, ne?!" Věrohodně jsem zalhala a dál poslouchala cvakání kopyt o kameny na cestě. Stařec jen pokrčil rameny, a dál se už nevyjadřoval.
Ještě chvíli jsme se kodrcali, když najednou přitáhl opratě a zastavil povoz. "Tak jsme tady, mladá paní!" Zastavili jsme a já konečně vypadla z toho úděsného vozu. Muž zařval s chrchláním na koně a odjel boční cestou kamsi k mlýnu.
Já jsem stála před dřevěnou branou na, které se houpala vývěsní cedule s názvem vesnice. Zabušila jsem na dřevěnou bránu, a po chvíli mi otevřel jakýsi muž okénko. Mudlové, jak naivní! Pomyslela jsem si, že bych je zničila jedním slovem. "Co otravujete!" Zařval na mně ten buran, a donesl se ke mně závan česneku a s dlouho nemytého těla. Zadívala jsem se do jeho zažloutlých očí a nervózně polkla. "Přijela jsem za tetičkou do města!" Nasadila jsem úsměv a netrpělivě jsem podupávala nohou. Jeho neoholená tvář se zamračila "A jak se tetička jmenuje co?" Zase zbytečné otázky! Jak ty mě štvou! Asi nebude takový tupec, jak vypadá, řekla jsem si pro sebe a namířila jsem mu hůlkou do tváře. "Imperio!" Zamumlala jsem kletbu, donutila ho otevřít bránu, a vešla jsem do malé tmavé a neutěšené vsi. "Zapomeň" Podařilo se mi říct ve spěchu, než sem si prohlédla tu staromódní a zapomenutou vesničku, poté jsem zmizela v boční ulici, abych mohla napsat tyto řádky.
9. 9. -10. 9. …sídlo pana Johnsona 20:00
K domu to ze vsi nebylo daleko, ale já jsem vesnici raději obešla, než se proplétat mezi otrhanými pobudy a skleslými ženami, z Gory Hillu. Všichni mě tak podivně sledovali, že jsem čekala, kdy ucítím v zádech chladnou ocel.
Už se stmívalo, když sem šlapala po zarostlé příjezdové cestě k domu. Vystoupala jsem po vrzajících schodech k velkým dveřím, kde bylo klepadlo ve tvaru lebky. Poupravila jsem si černé šaty a i vlasy jsem si jaksi uklidnila na ramena, nasadila jsem přívětiví, povýšený úsměv… co to píšu…snad víte jak se tvářím! A vzala jsem za klepadlo. Třikrát jsem udeřila do dubových dveří, a třikrát se ozývalo ticho! Koutky úst mi zacukali. Vztekem? Ještě jednou jsem zaklepala. Ticho.
"Dědek bláznivá! To ani neslyší, že mu někdo klepe na dveře! Difindo" Dveře vyletěli z pantů. Už sem se zase neudržela, no co! Udělala jsem pár kroků do zaprášené vstupní síně. "Halo! Pane Johnsone!" V domě panovalo ticho, až na prásknutí, které se ozvalo za mnou. Nebudete mi věřit, ale celkem ve mně hrklo! Zabouchly se vstupní dveře…ale počkat, teď sem je zničila? Ve vstupní síni, kam jsem právě vkročila, se zažehnuly dva svícny, a ozářily zaprášenou, pavučinami protkanou místnost, plnou obrazů, maleb a soch. Abych pravdu řekla, tak se mi to tady nelíbí! "Vůbec se mi to nelíbí!" Ani sem si neuvědomila, že mluvím na hlas. Otáčela jsem se, koukala přes rameno a nahlížela podezíravě na všechny stíny.
No tak seber se! Najednou místnost potemněla, a to i přes ty svícny, venku se také setmělo. Zrovna zapadlo slunce! Tak jo znovu. Otáčela jsem se pomalu v kruhu a nejistě jsem se znovu ozvala. "Pane Johnsone!" Odpovědí mi bylo ticho, a prásknutí poslední otevřené okenice! "Johnsone! Ty starý blázne, vylez, ať ti…ááá!" Něco na mně skočilo a povalilo mně to! Bylo to těžké, a živé. Po nárazu do země jsem si asi vyrazila dech, ale každopádně sem měla před očima tmu, proto jsem onomu tvoru zprvu neviděla do tváře! Ucítila sem teplý dech ve tváři, "Ať mi co? Co tu chceš? Co jsi zač? Další novinář, co zase zkoumá můj dům!", promluvil chladný hlas. Už se mi začalo vyjasňovat, a já hleděla do tmavých očí, posazených v ostře řezané, na kost vyhublé tváři a kolem krku mně svíral pan Johnson, smrtelně studenýma, bledýma rukama.
" Ne! Nejsem novinář…jsem tu na rozkaz mého pána!" Chladné ruce víc zatlačily, a já začala lapat po kousku kyslíku. "Tak svému pánovy vyřiť, ať nestrká nos do věcí, do kterých mu nic není!" Přiblížil tvář k té mé, a já z jeho dechu cítila něco jako…krev? Ale o to mi teď nešlo, snažila jsem se bránit úsměvu, jelikož mě pobavila skutečnost, že můj pán vážně nestrká nos, kam nemá!
"Je něco k smíchu, čarodějko?" Docela mě překvapilo, že to poznal, ale pak mi došla ta naivita, přece jsem mu zničila dveře kouzlem! "No! Mluv!" Zase ten pach krve a ledoví stisk zesílil. " Ne, nic není k smíchu, upíre!" Teď to došlo zase mě. Spojila jsem si to dohromady, a z Johna se vyklubal upír! Zavrčela jsem a snažila se vyprostit od jeho rukou. Jeho stisk kupodivu povolil, a já se snažila zvednout, ovšem i přes jeho postavu, nebyl z nejlehčích. No co naplat, musela jsem tam ležet a dívat se jak mu v očích hraje pochopení a nějaká tužba, proto jsem si přitiskla ruku na jednu stranu krku.
"A co po mě tedy chceš?" Vypadalo, že váhá nad tím, jestli si mně vypít k večeři, anebo jestli mě vyslechnout, "Můj pán by chtěl tvé služby, za jistou odměnu, samozřejmě!", řekla jsem ve spěchu a stále ho pozorně sledovala. Přes jeho obličej teď běhal jeden výraz za druhým. Bylo to, jako by sváděl nějaký vnitřní souboj. A potom…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 23. prosince 2012 v 16:04 | Reagovat

jé, z toho už jsem kousek četla, kdysi xD moc pěkná povídka a je pěkný si ji přečíst znova, po takový době :) hodíš jsem o prázkách pokráčko? já jenom, že pak už zase nebudu vůbec mít čas, to číst ;) a jsem zvědavá, jak to bude dál xD

2 Alyss Adler Alyss Adler | 26. prosince 2012 v 17:20 | Reagovat

[1]: To si řekla dobře po takoví době :P  no já bych ráda přidala něco dalšího, ale nějak sem se zaměřila na jiné psaní než na Bellu, takže tě asi zklamu, ale pokráčko vůbec nemám :(  ale možná bych mohla něco zase napsat... jinak, děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama