Chybovat je lidské, odpouštět je lidštější!

10. listopadu 2012 v 21:45 | Alyss Adler |  Sweeney Todd
Tak jsem se tedy rozhodla hned vložit pokračování.... mělo by být i další, ale to časem.
Alyss


Chybovat je lidské, odpouštět je lidštější!

Toby se svým objetím náhle přestal a potom na oba upřel prosebný pohled "Můžu s vámi zůstat, že ano? Nechci už na ulici, nebo sirotčince, prosím můžu?" valil na ně oči, pod kterými se rýsovaly velké kruhy. "Jistě Toby. Pane T?" nečekala však na Toddovu odpověď "Teď běž nahoru a vezmi si něco k snědku, a vyspi se!" popoháněla ho rukama a naposledy mu pocuchala vlasy, než zmizel nad schody. Slyšely zacinkání vchodových dveří od krámku.

"Co uděláme s nimi?" ukázala opovržlivě na mrtvoly, ale té Lucyiny se vyhýbala. Otočila se na něj, když jí nějakou chvíli neodpovídal, a zjistila, že má pohled v plamenech pece, a opět jí nevnímá. Přešla k němu a chtěla ho vzít za ruku, ale uhnul a ani se na ní nepodíval, jen přešel k mrtvole soudce a špičkou boty ho otočil. "Spálíme je! Všechny!" mrazil jeho hlas. "I….Lucy?" podařilo se jí říct, a raději couvala od pece. "Ano, chci na ní zapomenout, na vše co se stalo v mém minulém životě, chci žít znovu! Nechci už vídat minulost na každém kroku" aby slova potvrdil, nemilosrdně zvedl mrtvolu své ženy a hodil jí do pece. S jakou chladností to udělal, zaráželo i paní Lovettovou. "Pomozte mi s ním!" došel zrovna k soudci a táhl ho k peci. Postupně tam dali i jeho a nakonec i Bamforda. Zastrčili západku a odstoupili od pece, z které šel nepříjemný pach. Vyhledal její ruku a pevně jí stiskl. Na její ruku se přitiskl studený zkrvavený rukáv. "Měl byste se převléct, ty věci jsou nechutné!" stále držíc ho za ruku ho táhla ven ze sklepa, zastavila se a podívala, jestli na ulici nikdo není a potom proklouzly dovnitř. "Sedněte si, něco vám donesu" velice rád poslechl a skácel se na židli, ruce položil na stůl a do těch položil obličej.
Byl z toho všeho zmatený, smutný a podrážděný. Kupodivu ho ale ze všeho nejméně trápila Lucina smrt, a ze všeho nejvíce to co se stalo mezi ním a paní Lovettovou, nechtěl jí dávat nějaké velké naděje, ale taky je nechtěl dávat sám sobě. Musel si to připustit, měl jí rád a hodně, celou dobu stála za ním a pomáhala mu, a on jí chtěl zabit! Musel si v duchu nadávat. Zvedl obličej ze svých rukou, protože ho dráždil pach krve, zvedl se a začal přecházet po krámku. " Tak kde je!" Zavrčel a šel za ní do něčeho, co byla ložnice i salónek dohromady. Srazili se ve dveřích. "Omlouvám se, tady jsou ty věci." Všiml si jedné zvláštní věci, nebyla schopna podívat se mu do očí, věci mu jen tak hodila, a už se chtěla otočit a jít zpět, když v tom jí chytil za ruku a otočil ji k sobě, nesměle jí políbil. "Děkuji!" pronesl tiše a odešel do svého patra.

Bylo to snad poprvé, co to od něj slyšela, nechala ho odejít a skácela se na židli. Věděla, že nemá šance, ho mít je pořád chladný a čím dál víc uzavřenější. Nikdy nebudou rodina, Toby bude pořád jen kluk ze sirotčince, ona začne zase prodělávat, protože podnik už nepůjde, a pan Todd? Nejvíce se bála, aby neodjel z Londýna, anebo…nebo aby si nevzal život, čeho se bála nejvíce. Bude chtít žít dál? Vždyť stejně vše co miloval, ztratil! Myšlenky ji v hlavě pluly ještě rychleji, než Jin do úst. Říkala si, že ten polibek pro něj nic neznamenal a že mu stále záleží na Lucy, i když jí teď zabil. Říkal ale, že už nechce minulost, ale dalo se mu v tomto ohledu věřit? Dala si další sklenku, a rozhodně vstala, její krok už tak jistý nebyl. Vydala se k němu do patra, dveře byli kupodivu otevřené. Na ulici nikdo, takže tiše proklouzla až dovnitř.
Jen co za sebou zabouchl dveře lazebnického salónu, zhroutil se pod okno. Jeho bledou krásnou tvář ozářil paprsek měsíce, a lucerny na ulici. Klečel, tvář upřenou k nebi. V pravé ruce se mu náhle objevila břitva. Natáhl ruku před sebe, čepel zazářila, on zamumlal poslední slova a přiložil si břitvu na krk. "Ne! Zadržte!"jeho ruku uchopila čísi malá a bledá ručka, už se chtěl okřiknout na paní Lovettovou, když v tom mu přes rameno spadly blonďaté lokny. "Lucy!" zašeptal naivní představu a upustil břitvu. "Ne, pane. Jsem Johanna, a sám jste dovolil, aby mně tady ukryl Anthony!" vysvětlovala rychle a odstoupila od něj, protože se začal zvedat a otáčet se k ní. "Johanno" natáhl k ní ruky, její jméno šeptal. Ustupoval od něj, protože jeho zjevu se bála. Všiml si toho, proto ruku spustil podél těla, a na jeho tváři se usadil zklamaný výraz. "Anthony čeká v přístavu u lodi, kterou jsme přijeli do Londýna! Běž tam, a řekni, že soudce je po smrti, že se nemá čeho bát, že můžete zůstat v Londýně! No tak běž!" začal jí vystrkovat ke dveřím, věděl, že stejně už jí neuvidí, ale alespoň bude v Londýně, bude mu nablízku. Odběhla, a zvonek nad dveřmi zběsile zvonil. Po chvilce kdy pan T stál a usmíval se za svojí dcerou, se vše uklidnilo. Má zase pro co žít, žít s paní Lovettovou! Konečně si uvědomil jak je do ní zamilovaný, jeho chladné srdce roztálo a on si dovolil kousku citu, jež se v něm skrýval dát jen jí! Na tváři mu i nadále zůstal úsměv, a on si pomalu začal rozepínat knoflíčky košile, čelem k oknu, kde ho zalívalo světlo, a házelo to temný stín na podlahu za ním, na podlahu kde spočívala zakrvácená břitva. Předmět, bez něhož by nedošel svého cíle. Rozpřáhl ruce, k oknu z něhož se díval na nebe, a smál se. Smál se chladným smíchem, plným pomsty a krutosti, ale smíchem vděčným a milosrdným. Košile mu povlávala rozepnutá, a prosvítalo jí světlo. Stál opřený o rám okna a dále se smál.
Když se dovrávorala ke dveřím, zaslechla onen chladný smích. Zbylo jí ještě tolik sebekontroly, že když smích utichl a on stál zasněně u okna, odkašlala si a zaťukala na otevřené dveře. "Pane T? Je vám dobře?" hned té otázky litovala, ale nelitoval a toho že vstoupila. Když se k ní otočil jeho bledý obličej, poprvé za posledních několik týdnů, ho viděla usmívat se, a to ne pomstychtivě a vražedně, ale vřele a přátelsky. Pár rychlými kroky překonal vzdálenost k ní. Políbil jí, jemně a něžně jako by se bál její reakce. Odtáhl se a najednou jí svíral v náručí on. Objala ho kolem krku, tak jak jí to výška dovolovala, a zabořila hlavu do jeho hrudě, po tvářích jí kanuly slzy. Slzy štěstí, štěstí jaké jí najednou potkalo od člověka, jež tak dlouho nedosažitelně milovala. A když potom pronesl ty krásné slova, nejraději už by ho nepouštěla ze svého objetí. (Zatraceně, já to nemůžu psát! Rudnu závistí a žárlivosti! :D)
Po tom nesmělém zaklepání, věděl okamžitě kdo to je, proto na nic nečekal a udělal to co ho tak dlouho mrzelo, že neudělal a neřekl dříve. Políbil jí jen krátce a jemně, ale byl si jist, že ví, co to znamená a když jí poté držel v náručí, neubránil se těm dvěma slovům "Miluji vás!" zašeptal a objal jí ještě pevněji. Věděl, že teď není schopna slova, ale že to cítí stejně, o to věděl vždycky, ale byl tolik zaslepen pomstou a žárlivostí, že to dokonale přehlížel a doufa,l že jeho chladné chování jí odradí od všech možných pokusů získat si jeho srdce. Chyba, další z mnoha co udělal! Ale teď chybu napravil, napravil i některé ostatní, ale některé nepůjdou napravit nikdy!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alenor Alenor | 19. února 2013 v 20:58 | Reagovat

Můj Sweeney... Ty o něm píšeš... krásně!
Já si přečtu cokoliv co o něm napíšeš!
( jak šťastná paní Lovettová! Jak já bych chtěla cítit na krku jeho chůadné ruce!)

2 Alyss Adler Alyss Adler | 21. února 2013 v 23:02 | Reagovat

Můj Sweeney :D Děkuju, tak já se budu snažit, opět něco napsat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama